U STARÝCH VRB.

Vítězslav Hálek

U STARÝCH VRB. (1866.)
Zakývly šedé vrby v klid a měsíc ostříbřil jim hlavy; z vesničky vyšel mladý hoch a v pláč vypuknul usedavý. „Tě zejtra vedou k oltáři, a já ti mám ukrátit cestu“ – vzal struny, šmytcem hladil je a hledal píseň pro nevěstu. A hledal, až ji vynašel, až vdechl v ni svůj život celý – 23 ten život jako horký stesk, ač bez tepla, tak osamělý. A když tu píseň uslyšel, v niž celý jeho život vytek’, tu zachvěl se a zajásal a vydech’ v ni života zbytek. Zamyslily se vrby v klid, a když se k ránu rozednilo, zamyslila se nevěsta – a přec to všecko pravda bylo.