STATKU DĚDIC.
(1867.)
Byl statku dědic, z rána osiřalý,
a lidé tvrdí zasedli mu v dům,
měl poklad krásný, cenou neskonalý,
a lidí loupež ukryla jej v rum;
by pak je doma v ničem nemoh’ másti,
dědičný list mu vrhli do propasti.
Tak vyštván do světa a bloudil v stesku,
nenajda často, kam by hlavy skryl,
pokropil v slzách každou za dne stezku,
ve klidu šera vzdech mu prsa ryl –
24
a v noci za ním lítlo chechtu hlasem,
jak doma cizák topí hrdla kvasem.
I viděl syny stejného s ním květu
a úcta všech jim byla za podíl,
i viděl kvést jich dílo k spáse světu,
jak s druhem druh o palmu závodil –
jak neslzet? On zrak si zastřel dlaní
a žalobu ved’ až do usedání.
Bez přítele a raněn v měkkost duše,
jak skalní pták pobíhal v samotách,
až jako jelen, kdy k studánce kluše,
rozběh’ se na domova rodný práh:
by klepal na dvéře, na srdce hrdé –
však těžko poznat, co víc bylo tvrdé!
Tu stál jak žebrák v své kolébky domě,
až smích si strhli s jeho chudobou,
tu pozved’ rámě a rukama lomě
zahřímal v nebe hroznou žalobou –
ó, k tomu-li se může dívat němě,
by raděj smetlo jej s povrchu země!
Což přišlo k sobě nebe touto strastí,
že dnů mladistvých mu se sželelo?
Již pádí mladík v skoku nad propastí –
an cos mu postát mocí velelo:
a jemná záře šero hloubi plaší
a genij z ní list dědičný vynáší! –
25
Ó, buď nám vítán, svatý pergamene,
tys uved’ zpět Odyssa v rodný dům,
soud odplaty frejíře z něho žene,
a poklad – jazyk vrácen našim rtům;
zlé pýchy síla u nás navždy chroma
a my jsme v domě krásy opět doma!
Ó, buď nám vítán, svatý pergamene,
ty otců přespanilý odkaze;
přes věků bouř tvá duha nám se klene
a stará vlast nám žehná k přísaze –
jak rekům písně, nám i na věk platí:
my za vlast žíti chcem i umírati!