MRTVÁ HLÍNA.

MRTVÁ HLÍNA. (1865.)
Muzika, pijou, vejskání chasy, a struny a nožky třesou se v kmitu – vyletěl z jizby, rval sobě vlasy a kletbu vysílal k měsíce svitu. K oknu šel zpět: jak s ním ona splývá, tak dvé zvuků jedním plyne akkordem, ve zraku dýky, za ní se dívá, a zaťal pěstě a zahrozil mordem. Ku matčinu hrobu zaletěl krokem a otevřel mrtvým svou duši tesknou – k nim kane rosa stříbrným okem a mateřídoušky v světle se lesknou. Jak to tu dřímá: boly i hněvy, tu nenávist s láskou v obětí tuhém nad nimi vanou šeptané zpěvy, jichž slova prý slyšet v životě druhém. 16 Hlína tu kyprá, ta urovná spory a přitáhne vše si nezdolnou silou – nuž vzal ji v hrst a za vzdory vzdory, kdy tančila, posypal šíj její bílou. V tom jak by žáry plamenem vály a láska jí z očí, ze tváří šlehla, on tryskem v noc a přes hory v dáli, jak pták ona za ním kroky mu střehla. A v srdci pomstu, bloudil on světem, a nestanul v bouři, ni v času nepřízni, a ona za ním nezkrotným letem, za jediný hled své žebrajíc žízni. A v srdci kámen, kam oči jej nesly, ji za sebou táhnul dalekým světem, až oba zemdleni bez dechu klesli a smrt je přikryla hlinou i květem.