Balad a romancí řada druhá (in Sebrané spisy Vítězslava Hálka, svazek 9) (1912)

Vítězslav Hálek

Diplomatická verze Ediční verze
SEBRANÉ SPISY VÍTĚZSLAVA HÁLKA.
SVAZEK IX.
BÁSNĚ: BALLAD A ROMANCÍ ŘADA DRUHÁ POHÁDKY Z NAŠÍ VESNICE RŮZNÉ LISTY V PŘÍRODĚ Z CEST: NA SEVER, VÝCHOD I JIH
K VYDÁNÍ UPRAVIL JAROSLAV VLČEK.
NÁKLADEM JANA LAICHTERA V PRAZE. 1912.
[III] Tiskl Albert Malíř na Král. Vinohradech.
[IV] ÚVOD. Drobná lyrika provázela Hálka celým životem. ,Večerními písněmi‘ ji počal, cyklem ,V Přírodě‘ ji skončil. Lyriku milostnou a vlasteneckou ze středního období Hálkova svazek tento shrnuje pod společný název ,Různé listy‘. Ze skupiny vlastenecké, zejména z ,Písní ranních‘, výrazně se hlásí zvroucnělý cit národní prvních rušných let šedesátých, která zlomila Bachovskou reakci. Skupina ,Za šera‘ svou sladkou zádumčivostí obměňuje a doplňuje lyriku ,Večerních písní‘. Skupinou ,Písní večerních‘ pak, kterou zde označujeme jako ,řadu druhou‘, doplňuje se čtyřicet šest básniček vydání z r. 1862 (Spisů Vítězslava Hálka sbírka prvá, díl I., Spisy básnické, str. 125 – 160), jež otiskl náš svazek II. na str. 109 – 138. Hálek totiž druhé knižní vydání ,Večerních písní‘ r. 1862 proti prvnímu z r. 1859 o deset básniček zmenšil, a teprve vydání třetí z r. 1871, Hálkova redakce poslední, přiřadilo skoro všecky písně vypuštěné a opět je doplnilo novými. Čeho v edici z r. 1871 je navíc, to i se zbytky posmrtnými shrnuje zde naše ,řada druhá‘. V ,Děvčetem z Tater‘ Hálek vyzpíval se z byronismu, zbavil se tajemných chmurných reků, jejichž prototypem byl Manfred, a nasytil se žhavého orientálního koloritu, který jej uchvacoval v ,Korsaru‘, ,Giauru‘, ,Childe Haroldu‘. Básnický protest v zájmu neuznávaného směru Máchova v poesii naší byl dovršen, literární vkus doby volal po nových látkách, bližších skutečnému životu, a novém, reálnějším jich zpracování. Hálek poznal Turgeněva a jiné ruské realisty, poznal Bret Harta, vzpomínkami zahloubal se do vesnice, v níž vyrůstal, i do jejího okolí, znovu prodléval v prosté české přírodě v kraji, a odtud odevšad vynesl řadu prací veršem i prósou, v nichž teprve plně se projevila pravá jeho individualita jako člověka i umělce. Poslední ten obrat udál se počátkem let sedmdesátých. ,Hledals mě v mořích, výšinách, v světův a nebes končinách, hledals mě v štěstí, žalu svém – a já tak blízko doma jsem!‘ To je básníkovo vlastní přiznání o pouti jeho za krásou. Hálek se našel. Vyšel od lidových zkazek, živlu prostonárodního, začal formou průhlednou a prostou, a když dozrála tvůrčí síla, vrátil se k látkám i formám svého mládí, k původnímu živlu, s nímž srostl, k půdě, na niž krví, hlavou i srdcem byl doma. Zajisté jen o tomto třetím období Hálkově platí generalisující slova Karoliny Světlé (Z literárního soukromí, 1880, str. 40): ,Nejprostší samorostlost mu šla nad každé sebe virtuosnější umělkování, což mu bývalo velmi často dosti trpce vytýkáno od těch, kteří se přiučili poesii z esthetik a spisů jinojazyčných básníků, nečerpajíce ji jako on z přírody, z lidu a z hloubi vlastního srdce‘. Za cizím, nevlastním sobě svě- VI tem myšlenkovým až do této doby právě Hálek bloudil sám. V letech 1872 – 74 objevil se trojdílný cyklus básniček, počtem sto sedmdesát dvě, formou vracejících se k ,Večerním písním‘, tři řady básní ,V Přírodě‘. Je to Hálkovo filosofické a životní krédo, jeho myšlenková závět; v nich světový názor Hálkův zračí se nejplněji. Je to však i vrchol Hálkova básnického umění, jeho umění: účinků a dojmů dosahovati prostředkem průhledným a prostým. Rozhlédneme-li se s výšiny mělnického zámku směrem jižním, překvapí nás neobyčejná podívaná. Dole, pod srázným svahem, stéká se Labe s Vltavou, a do dálky šíří se klínovitý ostroh: moře kosmaté zelené hřívy někdejšího pralesa dubů, buků, jasanů, habrů, topolů – někdejšího, jak hlásají skupiny starých obrů, tu tam zbylé mezi bujným dnešním podrostem. Pod neproniknutelnou klenbou jeho vládne úplné bezvětří. Do tlumeného bzukotu tisíců hmyzu jen chvílemi zazní ostrý skřek lesního ptactva nebo šplouchnutí ryby na hladině labské, jež bez šumu a hukotu, tiše a plavně se vine k Mělníku. Nad tím vším v blankytu temně modrém žhavé srpnové slunce, a kolem dokola žírná, požehnaná rovina mělnická od Neratovic až k Roudnici. Tento přírodní div je Oupor, jen hodinu vzdálený od vsi Zátvora, kde Hálek prožil svá nejvnímavější léta dětská. Zde r. 1872, jak sám pověděl v rozkošné črtě ,Cestopis na Oupor‘, znovu pokochal se ,kusem poesie v střízlivé krajině mělnické, jemuž není rovno‘. A druhý poetický kout, v střízlivém okolí pražském, k němuž Hálek byl připoután, je povltavské lesní zátiší VII na Závisti. V jeho samotu tou dobou často se uchyloval se svými myšlenkami. Na obou těch místech zrodily se písně ,V Přírodě‘. V ,Děvčeti z Tater‘ básník přírodu vylíčil jako majestátní, bezohledně tvořící i drtící živel. V cyklu ,V Přírodě‘ pojímá ji jako matku učitelku, ideál člověka, vedoucí jej k světlu, pravdě a dobrotě. Jeho básně přírodu líčí, produševňují a o ní rozumují; je to malebná i reflektující lyrika novověká. Ale jakkoli roztomilé obrázky lesní samoty, kouzelnými barvami hrající výjevy báchorkovité i čtveračivý humor hvozdu Hálek zachytil jako u nás před ním nikdo, přece těžiště díla svého zřejmě vkládal nikoli do kusů popisných, báchorkových nebo genrových, nýbrž do reflexe. Hálkovi příroda je počátkem i koncem veškeré moudrosti, krásy, lásky, dokonalosti; ona je člověku jednotlivci i všemu lidstvu věčně skvělý vzor, vždy platný a plně nikdy nedosažitelný; ona jeho země i jeho nebesa. Vše, co proti přírodě, je špatné; kapitoly lidského duchaducha, které byly proti ní, navždy jsou ztíženy kletbou. Zákony, jimž podléhá příroda, jsou i zákony člověka; on není a nemá býti výjimkou ani v oblažujících účincích jejích, ani v konci své prchavé bytosti životní: kolotání hvězdných světů, kvetoucím nivám, zpěvnému ptactvu, vzniku motýla i zániku národů platí zákon jeden – co nad to nebo vedle toho vymyslil člověk, je plané a neplatné. Příroda učitelka člověka vždy zmladí na duši, napojí krásou, vede k dobrému, ona mu lékem v omrzelosti života a chladu srdce; v ní člověk stává se poetou i mudrcem; ona mu tvůrcem náboženství, vzorem lásky mateřské, roz- VIII myslného hospodáře ve velkém i v malém, kolébkou i hrobem. Ona jej nadšeně povznáší k hvězdám, učí pravému člověčenství, přirozenosti, lásce k bližnímu, a zase skromnosti a odříkání, aby světlo nepatrného já nevyjímal z nezměnitelných platných zákonů světových, žádaje si pro sebe věčné paměti a věčného trvání. Nejsi víc, člověče, než kterýkoliv červík: z nás obou zbude jen trocha prachu – proto žij lidsky, nebuduj svého chvilkového blaha na útrapách a slzách lidí jiných, buď člověkem. Uč se skromnosti, poeto; nechtěj býti více než květina nebo zpěvavý pták: v šťastné chvíli zapěls jiným na radost a sobě na útěchu – to tvůj veškerý uděl. Není těžko poznati, že názory zde vyslovované, pokud mají základ v objektivních úvahách kosmických, jsou zásady novověké filosofie monistické, která ducha i hmotu uvádí na společnou synthesi, smiřujíc srdce i rozum. Toto přesvědčení zejména v posledních dílech Hálkových proniká se schválným důrazem. ,V Přírodě‘ dostalo pečeť závěti. Ale není těžko vycítiti zároveň, že naturalistická filosofie Hálkova vznikla za doby encykliky a syllabu, po prohlášení neomylnosti papežské, a v letech čerstvého ještě ,kulturního boje‘ západního, jenž silnou ozvěnu nalézal i v Čechách. Ročníky liberálních a demokratických časopisů našich z té doby jsou toho zřejmým dokladem. Odtud se vysvětluje časová tendence písní ,V Přírodě‘, kterou Maryan Zdziechowski (Karel Hynek Mácha i bajronizm czeski, w Krakowie 1893, str. 63) kárá slovy: ,Jako pravdzivy Czech, poeta nie omieszkał wśród zachwytów nad blaskiem gwiazd, nad wonią kwiatów i nad IX szmerem owadów wtrącać niekiedy ,antywatykanove‘ zwrotki.‘ Hálkovy protivatikánské protesty veršem byly úmyslné a zásadní. Za to jiná výtka duchaplného Poláka váží víc. On i ,V Přírodě‘ spatřuje ,naivního idealistu‘, jenž ,nevidí rubu medailonu: nepoznává, že za klamnou krásou přírody vře odvěký boj o život, v němž právo silnějšího rozhoduje o vítězství‘ ... To však týká se již samých kořenů Hálkova názoru, v němž vyrostl a s nímž zemřel. Optimistický ideál přírodní byl mu veškerou mravní i myšlenkovou oporou; on zůstal jeho jedinou ethikou i metafysikou. Víme, že básnickou práci svou Hálek počal balladami. Kult Erbenův v mladé generaci nového almanahu ,Máje‘ byl mu podnětem. A ,Ballad a romancí řada druhá‘, kterou otiskujeme v tomto svazku, téměř veskrz (výjimkou je na př. výkřik dějinného protiřímského češství v ,Králi Jiřím Poděbradovi a legátu Fantinovi‘) udržuje souvislost názoru, látky a formy balladní mezi Hálkovým obdobím prvním i posledním. S přibývajícím věkem dětské dojmy a vzpomínky ožívají. Také Hálkovi ve čtvrté desítce jeho věku plně ožila rodná dědina se všemi zkazkami i půvaby, s drobnými zajímavými zjevy i originální tragikou veského života. Vyrostl v selské hospodě zátvorské, v střízlivé, jak sám praví, krajině mělnické, kde ,pole se střídá s polem, lesu sotva uvidíš, pahorek tam vzácností.‘ Krom vrby a hrušky téměř nevídal jiného stromu. Za to na pastvách a polích, na návsi i v nálevně bývalo živo: pasáci a pasačky, X ženci, selští hoši a mladice, staří výměnkáři, podivíni, žebráci, mrzáci, vesnické kmotry jsou stálým jeho obecenstvem. A především ohnisko a sváteční střed všeho toho: otcova hospoda v zimě s dlouhými klidnými večery, nebo o hlučném, často krvavém posvícení, kdy v původní své přirozenosti hlásil se furiantský podřipský sedlák. Tyto vzpomínky a dojmy Hálek umělecky scelil v řadě ballad, v ,Pohádkách z naší vesnice‘. Téměř všecky skládal na samém konci nedlouhého svého života; v knížce vyšly r. 1874, hned po jeho smrti. Tragika vrhá stíny na většinu kusů; základní zvuk však přece je teplý a jasný. Máš zde pohromadě vše, čeho vesnice skýtá poetickému zraku: pohádky a tradice, figury a typy. Z oněch zvěstí o králi, jenž marně hledal štěstí mezi urozenými, až je našel u chudé matky rybářky, a o jiném, jenž bez lítosti utrácel mladý lid, až sám lítostí zhynul nad mrtvolou jediné dcery; o hvězdné panně, královně noci, která zdržuje smrt od zhoubného řemesla jejího do rána a odtud zas až do noci; o lesní ženě, jež vypíjí duše mladé, zdřimnou-li jí v loktech atd. Vedle nich tragika nebo romantika venkova: muž ,k hrobu vykoukaný‘ přízrakem své zemřelé ženy, kterou otrávil, zahleděv se do mladé švagrové; zapadlý veský hřbitov, němý k otázkám, kdo spí pod jeho rovy; kletba chudého, který ať žehrá na svůj osud, ať do úmoru bloudí po lidech, ať při tuhé robotě oddává se luzným snům, bídně doživoří se hrobu; hrobař, jenž syna samovraha nesmí pochovati v zemi svěcenou; furiantští synkové vojáci, čapkou odcizení rodné vsi; lupiči, kteří po krvavém XI řemesle na jiných vrhají se na sebe; dráb, jenž chudé vdově za babku prodává jedinou kravku; rouhač, který, krom přímé modlitby kdekoliv a kdykoliv, neuznává náboženského kultu; voják na stráži, jenž v muži, kradoucím se od jeho milé, zabíjí svého představeného; cikán, který zardousí syna, jenž v nebezpečí opustil svou sestru, atd. A posléze i humor a komika v ,Šumářích‘, ,Královském poslu‘, ,Husaru‘, ,Pluku‘, ,Tamboru‘, ,Šotku‘, ,Vávrovi mládkovi‘, ,Postilionu‘, hřející i v ,Naší vesnici‘ a ,Zlaté babičce‘, básni úvodní a závěrné. V ,Pohádkách z naší vesnice‘ Hálkovi látka vždy vyrůstá z myšlenky nebo nálady balladní. Nejsou to pouhé figury nebo pouhý děj; dojem látkový vždy prohlubuje idea: chudoba a bída lidská i opuštěnost její, jež pohání ke zpouře, zločinu, rouhání, tupé resignaci nebo klamným illusím; svírající kastovní předsudky a zkostnatělá tradice; vedle toho pak pochybné štěstí bohatých, hlas svědomí a láska mateřská, hloubavá mysl vše rozkládající, síla vášně v lidské hrudi a marnost plané lidské slávy vedle záchvatu čtveračivé radosti nebo veselého šprýmu, jenž zlatí život mladým i starým. Všude hluboká soustrast s utištěnými a opuštěnými, svíranými předsudkem, tradicí, pověrou; všude silná, poctivá příchylnost a láska k lidu, teplá oddanost rodné hroudě i rodnému domku, kam po letech mysl básníkova vrací se s touž pietou, se kterou z něho vyšla do světa: nezapomenutelni zůstali matka, babička, sousedé milí... Forma je klassicky prostá. Jen na vrcholu básnické síly a uměleckého tvoření daří se skladby, jako jsou ,Návštěva‘, ,Dva stíny‘, ,Jíra‘, ,Na stráži‘ nebo ,Cikánská večeře‘.
XII Pěkně o balladách Hálkových praví J. S. Machar (Vítězslav Hálek, Naše doba II, 1894, str. 11 – 12): ,Jsou z jedné výhně a jednoho kovu. Náležejí-li dřívější knihy Hálkovy literární historii, patří tyto literatuře. Zde je dech života a tep krve. V nich můžete zrovna nahmatati čistou duši básníkovu... Podány jsou jadrnou mluvou, prosety originelními obraty z řeči lidu a zpracovány tak, že nemožno jich napodobiti, aby nebyl okamžitě poznán vzor. Samy nemají reminiscencí téměř žádných, a zachvěje-li někde tón Erbenův neb zavzní-li něco puškinovského, nese to jen podobná látka sebou. Je v nich rázovitost a českost Mánesových figur z jeho illustrací k národním písním... ,Balladami a romancemi‘ a ,Pohádkami z naší vesnice‘ platil básník tu největší a nejkrásnější daň své mladosti a rodné vísce, jakož cyklem básní ,V Přírodě‘ splatil ji svému jedinému učiteli.‘ Třetí skupina prací z posledních let Hálkova života jsou jeho povídky prósou. Jako ostatní díla tohoto období, tak i tyto povídky podstatně se liší od předchozí novellistiky Hálkovy. Do konce let šedesátých i v novelle, tak jako ve svých lyricko-epických básních, byl romantikem, idealistou; po té nastal obrat k realismu: ukázati pravdu, v níž je dost i života i poesie a obé významu trvalého. Pilné studium nové belletrie realistické i vlastní rozvoj přivedly Hálka k novému uměleckému přesvědčení. Co napsal prósou od prvních pokusův až po fantastickou novellu ,Pod dutým stromem‘ (1871), založenou na místní pověsti, má význam pouze pro rozvoj Hálkova vypravovatelského umění. I nejrozsáhlejší z těch XIII věcí, umělecký román ,Komediant‘ 1861, náleží jen literární historii. Výjimku činí autobiografická povídka ,Domácí učitel‘ z r. 1866 a r. 1863 složený ,Nás dědeček‘, zjevné přechody k závěrečné realistice. Ale už i v povídkách prvního a druhého období stále, a stále silněji, opakuje se idea, která v poslední periodě Hálkova tvoření vyzněla nejplněji: idea dokonalé humanity. Bezcitnost a sobeckost u sedláka, šosácké kastovní předsudky u měšťáka, marnivost, závist a diktátorství u literáta jsou proti lidskosti. Buď člověkem a budeš šťasten; kde je shoda v hlavě a srdci, tam je i štěstí, třeba že při tom se opíralo pouze o dvě holé dlaně. Leander Čech v uvedeném pečlivém rozboru novellistiky Hálkovy (O povídkách Hálkových, Hlídka literární, v Brně 1892, IX, 133) důraz položil na tento stálý motiv. ,Jaromír‘, čteme v ,Komediantu‘, ,se chová stejně k nebohému jako k pánovi. Co všude hledá, jest člověk: člověk zápasící a snažící se, a ten člověk není jenom v jistých privilegovaných vrstvách; ten jest všude, zrovna tak v haleně, jako v purpuru... Jaromír v člověku cti a hledá jen člověka..člověka... Lid není ještě zašněrován do šněrovačky polovičné vzdělanosti a hloupé etikety a konvenience, kde člověk pro samou povrchnost ani nepřijde k jednání, protože vpravdě lidskou půdu ztratil... Nám třeba lidí, neboť jen člověk činu schopen jest... Nezapomeňte, že člověk v každém z vás, jenž povolán, aby byl boží bojovník až na věky věkův!“věkův!‘ I ,Náš dědeček‘ vyrostl z půdy, z níž vypučely nejpěknější Hálkovy verše: z české dědiny. Rodný kraj XIV mělnický a zbraslavské Povltaví jsou jejich výlučným dějištěm. Typické charaktery vesnické, sociální vztahy venkova a životní názory konservativcův i radikálů selských Hálkovi staly se vděčnou látkou novellistickou, o jejíž zajímavosti byl přesvědčen. Patero osob novelly básník předvedl s dokonalou životní věrností: tvrdohlavého starce, jenž z nechuti k bývalému příteli umíněně brání sňatku synovu s jeho dcerou, přiváděje tím neštěstí na obě rodiny; obět zarputilosti starcovy, světlý, rozmilý zjev selské dívky; dobrosrdečnou panímámu, která kde může mírní mužovu tvrdost; syna dobráka, jenž posléze uvede si do domu dohazovanou pánovitou ženu, která jemu i dědečkovi za živa uchystá peklo; a prohnaného, úlisného vesnického dohazovače. Člověk je nejhorším svým nepřítelem, a přec štěstí jeho je tak snadné! K motivům i postavám těmto Hálek se vrací ve třech nejobšírnějších povídkách svých: ,Na statku a v chaloupce‘ (1871), ,Na vejminku‘ (1873) a ,Pod pustým kopcem‘ (1874). Je v nich kus sociálního problému českého venkova : otázka výměnkářská. Ve druhé z těchto novell vesnických ozývá se nejdůrazněji. Otec, odevzdav statek synovi, klesne ve svém někdejším majetku na otroka. Dobrý k lidem, laskavý, pohostinný mladý sedlák ve výměnkáři spatřuje nikoliv otce, nýbrž cizopasníka, škůdce majetku, a snaží se o překot se svou manželkou, aby starcovi život nadobro ztrpčil. ,Největší nemravnost před našima očima se děje, příroda poplvaná, pošlapaná zvrhá se v nepřirozenost, v nestvůru‘,nestvůru,‘ rozhořčeně volá Hálek v zájmu lidskosti. ,Zákon připouští, aby XV synové stávali se zlosyny, a synové svědomitě, ano střemhlav na to zlosynství se vrhají; zvyk a mrav to posvěcuje, příroda otupělá ztratila tu i mluvu svou.‘ Tento postup, kterak bohatý sedlák v bývalém domě svém sklesne na podruha a kterak útrapy duševní vhánějí jej v šílenství, Hálek vykreslil s důsledností podrobného rozboru psychologického. I všecky ostatní osoby: starší syn kamenného srdce a rovněž taková jeho žena, mladší syn, měkký, světoběžný muzikant, a družka jeho her, nemanželský sirotek, zejména pak poctivý, jadrný, vtipný silák hrobník a kaustický vesnický filosof, posilák ze statku, jsou figury věrně vypozorované životu. Povídka působí dojmem téměř dramatickým. Krok za krokem valí se na starce útrapy, které zhášejí mu světlo rozumu; poslední jiskřičku jeho udržuje hluboká moudrost bláznovských řečí průvodce posiláka a opatrně prováděný záměr hrobníkův, jímž starci opět vrátí duševní rovnováhu – hrozící tragický pád rozklene se v líbeznou idyllu. Hálkův výměnkář je postava sourodá Turgeněvovu ,Stepnínu králi Learu‘. Původce písní ,V Přírodě‘ ani v novelle nezapřel svého umění a názoru. Výjevy ze selské světnice, dvora, návsi, hřbitova, pole i lesa hrají živoucností, a dech přírody je jako dech mateřský: probouzí, oblažuje, uzdravuje. V přírodě Hálkově zanedbané nemanželské dítě vzrostlo v jemnou ušlechtilou duši, v ní jinoch z domu štvaný zahořel pro hudební umění, v ní stařec duchem chorý našel opět zdraví. Co proti přírodě, je špatné. ,Na vejminku‘ syn proti otci, ,Na statku a v chaloupce‘ druhá synova žena i matka macecha. Dobrák syn, XVI vdovec, ožení se podruhé, žena dračice, tvrdá, pánovitá, zotročí tchána i muže a vypudí z domu nevlastní svou dceru, která najde ochránce v druhu svých dětských her, pasáku ze statku, originálním řezbáři hluboké povahy, potomku staré rodiny českobratrské. Proti lakotě, zpupnosti, panovačnosti na selském statku prostota srdce a vytrvalá, samočinná práce v chaloupce – tam se zděděným penízem i předsudkem a náruživostí peklo, zde s prací vlastních rukou, s čistou duší a silnou náklonností pozemský ráj. Do potomka našich Bratří Hálek vložil zase svou vlastní mysl, svůj životní i přírodní názor, své přesvědčení o pravém štěstí. ,Pod pustým kopcem‘ sledujeme dvojí motiv: starý muž a mladá žena, a sedlák furiant jmění knížecího, jimž jeho syn ,knihami nasáklý‘ pro čistou náklonnost k chudé dívce povrhne a důmyslem i pracovitostí hojně si nahrazuje groš odmítnutý. I zde po těžkých bouřích idylla: duhu smíru v rozeštvaných rodinách sklene děcko, jehož prostomilostí taje kůra na srdcích obou dědečků – myslivce, štvaného žárlivostí, a sedláka, zatvrzelého opovržením. Zazelená se jim nový život, jako se zazelenal pílí ruky lidské pustý kopec nad údolím. V této nejobšírnější práci novellistické Hálkovo vypravovatelské umění dostoupilo vrcholu. Hluboké rozjímání o neodstranitelném zlozvyku z přílišných rozdílů věku v manželství neb o práci vlastních rukou i vlastního důmyslu proti pohodlnému živoření ze zděděného majetku provází řadu osob. Starý, žárlivostí k šílenství trýzněný manžel, zpupně rozhazující furiantský sedlák, originální skutečný zjev z dolního Povltaví, drsný, humo- XVII ristický dobrák sluha, spanilá dívčina z hájovny i rozmilé děcko šťastné matky, smírce všeho, jsou z nejživotnějších postav básníkových. A všecko zase ovívá teplý, oblažující dech přírody, a opět se ozývá základní podmínka pravého lidského blaha: shoda duší a srdcí, čistá, nezkalená láska k bližnímu, tak dlouho hlásaná a tak vytrvale a licoměrně obcházená. Je to idealistická píseň lidskosti v realistické próse, novověké kázání ,Na hoře‘. S tou myšlenkou na rtech, v nejslibnějším rozvoji svém, Vítězslav Hálek odešel. Od originálních figur rodné vsi, podivínů, tvrdých, nepoddajných lebek, které proměňuje pouze těžké utrpení celého života nebo hrob, od venkovských svatebních hostin a posvícenských tanců, pastev a polních prácí, půvabů přírody v kraji i v lese, od předsudků zděděných i novou konveniencí utvrzovaných, od kastovnických hrází, prázdných obřadův a platných forem Hálek v novellistickém tvoření posléze přešel k lehké ,křídové kresbě‘ způsobu Bret Hartova, jejž si byl oblíbil zároveň s Turgeněvem. Třemi takovými drobnokresbami hrdinů z předměstí, hospody nebo podhradí náhle ukončil svou belletrii. Jsou to ,Poldík rumař‘ (1872), ,Student Kvoch‘ (1874) a nedopsaný ,Husar‘ (1874). V nich dialogicky nebo samomluvou nebo líčením rozkládá nitro svých lidových hrdin až do fotografických podrobností. Neřeší už otázek společenských a rodinných; jde mu jen o věrný kostym, o věrný otisk duše. Ale jako onde, tak i zde sklání se k opuštěným, zavrženým, směšným. Vždy a všude týž lidumilný, demokratický rys umělce i člověka. Sedmi posledními povídkami Vítězslav Hálek po- XVIII stavil se mezi nejlepší naše novellisty. Je-li Božena Němcová klassickým mluvčím české chalupy horské, Hálek jest jím českému statku v kraji. A jako z pouhých obrázků přírodních popisnou naši lyriku vznesl na úroveň básní samostatně rozjímavých, tak prostou vesnickou povídku Němcové, Pravdovu a jiných prohloubil v skladbu, která ukazuje nejen stíny a neshody sociální i záhady a protivy lidského nitra, nýbrž naznačuje i cesty, které vedou k vyrovnání a rozřešení. V tom smyslu Hálek i jako novellista šel s rozvojem své doby a hlásil se k methodě literatury moderní.
*
Do svazku tohoto pojata je i skupina Hálkových črt cestopisných, které vznikly hlavně na půdě lužické a polské, na světové výstavě vídeňské a v horách krkonošských. Verš lyricko-epický, píseň i povídka Hálkova mají v této cestopisné belletrii šťastný doplněk a často nezbytný klíč. Hálek pozorovatel lidí i krajinář, myslitel i vypravovatel závodí zde o přednost, jak poznáme v souvislosti s další jeho prósou cestopisnou. Text náš se přidržuje posledního znění, které vyšlo z ruky spisovatelovy. Odchylky pozdějších vydání jiných, kde se mění slova a věty, ba vypouštějí celé odstavce, jsou změny samovolné. Jaroslav Vlček.
XIX BÁSNĚ.
1 BALLAD A ROMANCÍ ŘADA DRUHÁ.
ROMANCE O JEDNOM PASÁKOVI. (1858.)
Za večera rychlým krokem k hradu pasák mladý chodil, a on loutny volným tokem z hradu slečnu k sobě vodil. A on zpíval a on hrával, děvě líbal ústa volná, a že hyne, naříkával, rodem láska obapolná. Těšívala, líbala ho, k srdci tiskla děva vřele, on, ač lásky cítil blaho, přec se vracel nevesele. Prchla jeseň, rozplynula zimy kůra jarním dechem, jemu touha srdcem hnula – a on s loutnou k hradu spěchem. 3 A on sedne a on hraje vábivé ku loutně zpěvy; dlouho sedí, dlouho hraje – než kde láska hradní děvy? Napnul zrak – aj, což tam světla! Napnul sluch – aj, což tam smíchu! Vzdechy tu – tam radost květla: vdáváť dceru pán, svou pýchu. Více vědět třeba není. Píseň v loutně oněměla, a ve slzách ulevení darmo ňádra hledat chtěla. Přešla noc a zář červánek růže stlala na hor čela – jeli, jeli z radovánek kol pasáka mrtva těla. A když večer s křídlem šedým s hor se snášel v sady nízké, mladou paní s lícem bledým našel rybák v řece blízké.
STARÝ ZNÁMÝ. (1860.)
Aj, totě host náš z mnohých let, náš starý známý – flašinet; 4 snad nové kousky ňáké? Nu, tedy pojďte jenom blíž a složte s beder lehkou tíž.tíž, ať veselí jsme také. Aj, vždyť jsem si to myslil hned, že není třeba mladých let do tance dvakrát zváti. Kde nabral jste těch dětí jen, tak veselých, jak jarní den? Nu, jen když komu hráti. Vem, synu, mladou ženu svou; mně to již nejde za notou – a stará, přines dárek. Leč pohleď, milá ženo má, jak Jeník náš se k Lidce zná – ej, což to bude párek! Tak, tak! Nu, já byl také mlád a jakživ první v kole rád – jen s chutí, děti, s chutí! Kdo vesel, všude milý host, na odpočinek času dost, až stáří vám jej vnutí. Už zase pryč? Zas jinde hrát? Nu, věřte, budem zpomínat po dlouhém na vás čase. Vím, vím, a to že milerád 5 též chcete jinde rozehřát – jen přijďte brzy zase!
MATĚJ. (1862.)
K čertu s životem, kdy nejsou. Psoty víc než síly věru, hrdlo vyschlé, hadry oděv, kapsa táhne k pološeru. Hejsa! Však tu pomoc lehká! Černá slepice a vejce – devět neděl není mnoho, a čert nového má strejce. Jak tu jinak! Džbánek plný, šenkýř jak čamrda lítá, kumpánů jak v dešti kapekkapek, pitka skončí, až kdy svítá. Každý chce být kamarádem, třeba sbíral jenom střepy; holky jako z alabastru – na opatky mu se lepí. Jak tu jinak! Před rychtářem vypne krumplovanou vestu, a když tančí furianta, dělá mu i kantor cestu. 6 Ale ouvej! Lhůta sprchla, čert se hlásí, jak se sluší, a jak pravý nenasyta nechce míň než jeho duši. Růženec a škapulíře – těm se ďábel jenom směje; úpis psánpsán, jak by jej tisknul, k tomu krví od Matěje. Co tu dělat? Jídla, pití, to má v pekle víc než dosti; holky? ty se tak jen třesou, když zavětří rosol v kosti. Matěji se přec však nechce; život začal jít mu k duhu – „Poslyš, čerte, zahraj jinou, dostaneš i ourok z dluhu. Přines jich, co kapsa stačí, podplatíme mocné pány, prodají ti za ně ouřad, kabát zlatem premovaný.“ Ďábel stane. „Dobrá! Platí! Nechť si čert i peklo dřímá!“ Od těch časů čert je v světě a až dosud lidi ždímá. 7
DCEŘINO ŠŤĚSTÍ. (1863.)
Šlo mladé děvče ulicí, jí nouze šatí vzrůst a krásu, a kolem ní šel mladý pán – ten celý zbledl od úžasu. Až mu ten pohled v duši sáh’, on z lehka v patách kráčí za ní: „Pojď ke mně, dítě, do domu, a žít tam budeš jako paní.“ Již v kmentu jde a hedbáví, na stole stříbro jen a zlato, nedávno ještě s matkou žal – jak lehce zapomenout na to! A někdo klepe na dvéře: „Ó, sousta jen se stolu spadlá!“ Ten známý hlas – toť matčin hlas, to její tvář a ruka zvadlá. Když zřela v kment ji oděnou, zlou ránu k srdci ucítila; ve štěstí dcera žila dál – matka to štěstí nepřežila. 8
NA MOŘI. (1864.)
Spal rybák v loďce natažen, spal tvrdě jak o sázku, druh lovil ryby do sítě a přemlouval mu lásku. „Tvůj zrak je slunce ohnivé, jež vystupuje z moře, dnem, nocí o něm přemítám, to působí mi hoře.“ A byla sluncem opravdu. Vrh’ v moře se v té době – jak slunce táhne vodu ven, tak přitáhla jej k sobě. Přešťastný sen, rybákův sen, jak by jej v potu vařil! A když šli domů, zpívali, že lov se tenkrát zdařil.
ÚTĚCHA. (1864.)
Radosti všecky pochoval a nes’ to klidnou tváří, jen jednou plakal zoufale, to šli s ní ku oltáři. 9 „Ach, rcete, otče duchovní, jaká v tom nebe snaha, že spiklé proti člověku nedá mu dojít blaha?“ „Můj synu, nebe klene se nad nábožným i lotrem; nemůžeš-li jim otcem být, buď jejich dítkám kmotrem.“
NA BŘEHU. (1864.)
Hrálo si děvče na břehu, mělo děťátko na střehu. Co si to, dítě, zahledlo, že tvoje líčko pobledlo? Běželo domů k matince: „Dejte mi zvonit k hodince, aneb přiveďte doktora, než moje srdce ukorá.“ Když měsíček šel přes hory, odmykal někdo závory – „Nic nelekej se, má milá, matinka mne sem posílá.“ A když pobledly hvězdičky: „Jednejte, matko, družičky, 10 koho chci míti za muže, ten jediný mi pomůže.“ Neminul ještě rok a den a minul jim jak pěkný sen – hrá-li si která na břehu, ať jedná, jak v tom příběhu.
ZAZDĚNÝ MNICH. (1864.)
Na Svaté Hoře z almožny žil mnich velice nábožný. Ten uzavřený do cely, neznal ni světa veselí. K Bohu pohřížen v modlení, rozjímal o svém spasení, by po životě probdělém stal s anděly se andělem. Tu přišlo děvče k němu v chrám, krásnější nežli anděl sám. I ustal ve svém modlení, žeť došel svého z spasení. 11 Věčnosti zhrdnuv údělem, domníval být se andělem. To staré mnichy rozlítí, chtěli mladého zazdíti. A když už roste ke zdi zeď, tu slyšte jeho výpověď: „Vy, otcové spravedliví, buďte svých duši bedliví. Sečkejte, zdali pravdu mám, až přijdou andělé též k vám.“ Zedníci stanou ve práci, otcům se mysl převrací. A svatý vrch dle znatelů od časů těch pln andělů.
VE SVÁTEK. (1864.)
Šel na procházku v neděli, ved’ za ruku si holku, a smál se s ní a žertoval tak zcela bez okolků. 12 Tu bylo očí jako střel a řečí jako vody, že prý ji mnoho častoval a nadělal si škody. Že nepomyslil na domov.domov, že noc protrávil plesem, a kdy šel měsíc přes lesy, že vraceli se lesem. Že luhům květy zšlapali, ač věděli, že svátek, a co byl důkaz nejhorší – na cestě našli šátek. Aj, jděte, lidé bláhoví, to vše jen na vás svědčí: on svátek skutkem posvětil, vy znesvětili řečí.
AMOR NA CESTÁCH. (1864.)
Šel amor kolem kláštera a hvízdal pěknou notu: „Fortníku, pusť mne na nocleh, dej místa mému hrotu. 13 Pěkné vám nesu vzkázání od mlaďounkého mnicha, noc jednu byl jsem u něho, a tři noci už vzdychá.“ Byl fortník šelma, hrubý Jan – „Aj, hle, tuláckou chasu! I klášter obrátit chce v rub – jdi spát si třeba k ďasu.“ To z okna panna slyšela, jí bylo hocha líto, a přemýšlela celou noc, kterak zas napraví to. „Fortníku, muži nelidský, co v mysl se ti klade? Hoch z rodiny je umělců, ti vítaní jsou všade. Ti svět i klášter přemohou lehkýma písničkama; kdy uhostit jej mohl mnich, proč nemohla bych sama?“ Aj, kdo zas klepe na dvéře? Ten včerejší, ten samý, a fortník, jak by vyměněn, jej vítá poklonami. 14 Již vcházel sem a vcházel tam, nebál se ni té šelmy, ráno si hvízdal písničku a liboval si velmi.
SVATEBNÍ ŠAT. (1864.)
Nežli se k ránu rozední, došije roucho svatební, ne sobě, ale pro jinou – škoda těch snů, že pohynou. Kolikrát jehlou zapíchla, tolikrát z duše povzdychla, tolikrát nitku protáhla, horká ji slza zasáhla. Sotva se šeří po cestě, pospíchá s rouchem k nevěstě: „Jaká to práce, jaký šat! Co mám ti, děvče, za to dát?“ „Kdybyste dala své jmění, práce ta nemá splacení, kdybyste dala ještě víc, nezaplatíte mi z polovic. 15 Aneb mi dejte za práci, ať žal vás k smrti utrácí, a dost-li ještě necením – já splatím ji svým spasením!“
MRTVÁ HLÍNA. (1865.)
Muzika, pijou, vejskání chasy, a struny a nožky třesou se v kmitu – vyletěl z jizby, rval sobě vlasy a kletbu vysílal k měsíce svitu. K oknu šel zpět: jak s ním ona splývá, tak dvé zvuků jedním plyne akkordem, ve zraku dýky, za ní se dívá, a zaťal pěstě a zahrozil mordem. Ku matčinu hrobu zaletěl krokem a otevřel mrtvým svou duši tesknou – k nim kane rosa stříbrným okem a mateřídoušky v světle se lesknou. Jak to tu dřímá: boly i hněvy, tu nenávist s láskou v obětí tuhém nad nimi vanou šeptané zpěvy, jichž slova prý slyšet v životě druhém. 16 Hlína tu kyprá, ta urovná spory a přitáhne vše si nezdolnou silou – nuž vzal ji v hrst a za vzdory vzdory, kdy tančila, posypal šíj její bílou. V tom jak by žáry plamenem vály a láska jí z očí, ze tváří šlehla, on tryskem v noc a přes hory v dáli, jak pták ona za ním kroky mu střehla. A v srdci pomstu, bloudil on světem, a nestanul v bouři, ni v času nepřízni, a ona za ním nezkrotným letem, za jediný hled své žebrajíc žízni. A v srdci kámen, kam oči jej nesly, ji za sebou táhnul dalekým světem, až oba zemdleni bez dechu klesli a smrt je přikryla hlinou i květem.
MLADÝ PTÁČNÍK. (1866.)
Okénkem slouchá z komnaty v šer sladké noci hvězdnatý, jak z křovin píseň slavíka i vzduch i nebe proniká. 17 V tom šustly travou kročeje a keř se písní zachvěje, že jí až v duši zalehla, a panna v nemoc ulehla. Nastojte, z této nemoci moh’ prý jen ptáček pomoci. I rozletí se sluhové, by našli ptáčka ubohé. Leč každý jak jen zazpíval, na srdci stesk jí přibýval, že bledla, vadla ztrápená, jak lilie, kdy zlomená. Tu přišel ptáčník mlaďounký, na tváři úsměv slaďounký, ten věci měl až k zlíbání, jež dívkám zdraví zachrání. Ten sotvaže k ní promluvil, i stesk i smutek ulevil, a sotvaže se dotkla ho, změněna nemoc na blaho. A co jí dal, to hlídala, to dnem i nocí líbala, že pták, jenž lítal komnatou, i noc tam přenes’ hvězdnatou. 18 To nezdá být se podobné; však hocha tváře lahodné – ó, vpusťte ho jen do dveří, a každá mžikem uvěří.
NÁŠ BASAŘ. (1866.)
Zabručel basař na struny a svolal všecku chasu – „Nemyslete, že od mládí již tady hraju basu. Na rynku hudbu verbujou, a hned mi dali čapku; tam buben, housle, piva dost, to teklo jak po žlábku. Však scházela jim píšťala, by hudba šla dle noty, já nafouk’ tvář, a skákali, div neztratili boty. My kudy táhli do města, tam zůstalo vše státi, a ať si bubny spustily – píšťalu bylo znáti. 19 My kudy táhli vesnicí, již chasa po nás pásla, kdy já však vytáh’ píšťalu, ves na mne se jen třásla. A děvčat vždy co komárů: tu bzučely, tu štíply, já pískal, dokud stačil dech, ty všecky na mne líply. Tu přišla s výše ordonanc, že táhnout máme k boji, zazněly trouby, prim i bas, a už jsme byli svoji. My táhnem. Nepřítel co mrak a jako bouřka ryčí; čert vynašel ten lijavec, že z něho koule fičí. A nastal u nás boží soud, lid padal jako morem, bombardon již nám vale dal a tambor ležel horem. Již všecka šarže pobita, ten tam fagot i plechy, náš vůdce lomí rukama – jeť ztracen, bez útěchy. 20 V tom zpomenu na naši čest, na přísahu a krále: já do ní fouk’, já na ni písk’ – a vše se hnulo dále. Nepřítel v zmatku, na ně my, on pustil zbraň a prchá, u boha pardon jedině – my vítr, kdy slámu drchá. My stanem tu co vítězi, armáda celá v pláči, a vůdce, ten mne objímá, co rameno mu stačí. Tak v pokoji, tak ve válce mou pištku bylo znáti.znáti, a kdyby dnes mi stačil dech, jej neznám, kdo mne zvrátí.“ Ach, ouvej, škoda píšťaly, že více nezazvučí; mladí to po něm neznají, a staří, ti jen bručí. Však od jakživa bývalo a bude do všech časů, že mladý píská klarinet a starý řeže basu. 21
MANŽEL DOBRÁK. (1866.)
Pan hospodský má hezkou paní, za svět by nehněval se na ni; ta když se směje, tak je rozkošna, že hledí jen a myslí na ni. Přišel tam mysliveček mladý a mluvil řeči plny vnady: jak voní tráva dechem večera, jak okřívá nočními chlady. Jak buclaté má měsíc líce, jak v nebi hvězd je na tisíce – že manžel až se po nich roztoužil a šel se dívat ze světnice. A postavil se pod okénko, by viděl vše a slyšel tenko – však kdyby jednou jen ji políbil, on by to poznal, milá ženko! Leč mysliveček líbal zhusta a žertoval a tisk’ ji z gusta – pan manžel stojí jako přimražen a podivením špoulí ústa. Jak tam si na hrdličky hrají, jak hladí se a objímají – 22 pan manžel trne, tváře v zimnici, a tamti plynou v samém ráji. Hněv se mu rozlil v tuk i kosti: rozrazil dvéře v líté zlosti – v tom na něho žena se zasmála, a hněv mu roztál v zdvořilosti. Nuž radost člověk míti musí: kdy přijde mysliveček rusý – jde manžel dýchat noční lahodu, a tamti div se nezadusí.
U STARÝCH VRB. (1866.)
Zakývly šedé vrby v klid a měsíc ostříbřil jim hlavy; z vesničky vyšel mladý hoch a v pláč vypuknul usedavý. „Tě zejtra vedou k oltáři, a já ti mám ukrátit cestu“ – vzal struny, šmytcem hladil je a hledal píseň pro nevěstu. A hledal, až ji vynašel, až vdechl v ni svůj život celý – 23 ten život jako horký stesk, ač bez tepla, tak osamělý. A když tu píseň uslyšel, v niž celý jeho život vytek’, tu zachvěl se a zajásal a vydech’ v ni života zbytek. Zamyslily se vrby v klid, a když se k ránu rozednilo, zamyslila se nevěsta – a přec to všecko pravda bylo.
STATKU DĚDIC. (1867.)
Byl statku dědic, z rána osiřalý, a lidé tvrdí zasedli mu v dům, měl poklad krásný, cenou neskonalý, a lidí loupež ukryla jej v rum; by pak je doma v ničem nemoh’ másti, dědičný list mu vrhli do propasti. Tak vyštván do světa a bloudil v stesku, nenajda často, kam by hlavy skryl, pokropil v slzách každou za dne stezku, ve klidu šera vzdech mu prsa ryl – 24 a v noci za ním lítlo chechtu hlasem, jak doma cizák topí hrdla kvasem. I viděl syny stejného s ním květu a úcta všech jim byla za podíl, i viděl kvést jich dílo k spáse světu, jak s druhem druh o palmu závodil – jak neslzet? On zrak si zastřel dlaní a žalobu ved’ až do usedání. Bez přítele a raněn v měkkost duše, jak skalní pták pobíhal v samotách, až jako jelen, kdy k studánce kluše, rozběh’ se na domova rodný práh: by klepal na dvéře, na srdce hrdé – však těžko poznat, co víc bylo tvrdé! Tu stál jak žebrák v své kolébky domě, až smích si strhli s jeho chudobou, tu pozved’ rámě a rukama lomě zahřímal v nebe hroznou žalobou – ó, k tomu-li se může dívat němě, by raděj smetlo jej s povrchu země! Což přišlo k sobě nebe touto strastí, že dnů mladistvých mu se sželelo? Již pádí mladík v skoku nad propastí – an cos mu postát mocí velelo: a jemná záře šero hloubi plaší a genij z ní list dědičný vynáší! – 25 Ó, buď nám vítán, svatý pergamene, tys uved’ zpět Odyssa v rodný dům, soud odplaty frejíře z něho žene, a poklad – jazyk vrácen našim rtům; zlé pýchy síla u nás navždy chroma a my jsme v domě krásy opět doma! Ó, buď nám vítán, svatý pergamene, ty otců přespanilý odkaze; přes věků bouř tvá duha nám se klene a stará vlast nám žehná k přísaze – jak rekům písně, nám i na věk platí: my za vlast žíti chcem i umírati!
KRÁL JIŘÍ PODĚBRAD A LEGÁT FANTIN. (1867.)
Na stolci Čechů nejslavnější král, ryzí ten diamant, král Jiří stál, kol něho panstvo nedočkavost jímá, jaké poselství legát nese z Říma. Bylť Fantin samým králem poslán tam, by vyplel rozsetý o Češích klam, teď přišel – v tváři mír, mstu do úpalu, a nad pokorou klobouk kardinálů. 26 „Od otce, jenž smí kleti provině, tvé zemi zdar a blaho jedině: tvá zem, jež unavena, až bůh brání, by kvetla v míru zas, to jeho přání.“ „To poselství,“ dí král, „mi lahodí; toť s přáním mého srdce závodí: by štěstí země té dozrálo v míru. Tož, prosím, mluv, jak slovům tvým dát víru.“ A Fantin počal: „Bůh to soudem změř – tvá zem: to rozsápaná divá zvěř, kdy koulí zčervenalým vášní okem, a běda ovci, jíž dostihne skokem! Krev páně nápojem vám z kalicha, by měla závoj loupež všeliká – a kdo by zřít chtěl peleš antikrista, zde nehledal by dlouho dozajista. A přec jest mírný svatý otce žal, nebť král zem církvi vrátit přísahal: a aby nepropadl církve soudům, tož jistě přivtělí ji Říma oudům.“ Zmračil se král, však řekl s poklidem: „Co slíbil jsem, to vždycky plnil jsem; krev kostnická mi nelpí na svědomí – a jiný soud mi není povědomý“.povědomý.“ 27 „Jaký to výklad!“ legát zděšen dí, „nad Říma soud – kdož vznešen býti smí?! Řím béře sliby, kdy jmenuje krále – Řím rozhodne, kdo být jím může dále.“ „Jaké to poselství?“ král vpadne v řeč. „Tvůj jazyk Řím-li poslal v seč, by s tebou zašermoval, kardinále – k tomu si nezvolili Češi krále!“ Zakmitnul legátovi okem blesk: „Kdo, ne-li papež, vznes’ tě v trůnu lesk? Tys Čechy slíbil vrátit církvi zase, a nevrátil’s: to se ctí srovnává se?“ Zaplanul posměchem ve tváři král: „Tu slyšte, pánové, co legát prál! Váš rozum krále vybrat nedostačí – vám čekat dlužno, jak se Římu zráčí! Já o čest dbát? Aj, smělý legáte, vyť v Římě český stolec neznáte; bezectnost na něm nikdy nevídáno – co však jí římský unes’, světem znáno! A nyní rci, ty ctností zrcadlo, jaké to poutko z tvé cti vypadlo, že u papeže v Čechův službě stoje, na krále jich pokoutně strojíš zbroje?“ 28 „Co Otec rozvázal, to rozvázal, a ten – slib nesplnit mi přikázal; ty však jsi jiný v slovech, jiný v cviku, a kletba zahřmí křivopřísežníku!“ Král počal na celém se těle chvět, a trhnuv jílcem, zas jej vrazil zpět, a hlasem, jak by volal k soudu věky, dal Římu v odpověď své duše děky: „Vy velkou máte hrůzy zásobu, že nelze vtěsnat světy do hrobu, že síla chodí pravlastními kroky a volné těžko změnit na otroky. Kdy však vám svědomí dál nestačí, jste nejslavnější slov vykládači, tož v Čechách svoji jsme!“ – Král zdržen stěžistěží, sic by byl mečem prohnal prsa kněží. Však netrvalo jenom málo let, a Jiří král byl za to z Říma klet, a než se zase jaro rdělo květem, král Jiří válčil za to s celým světem.
NA RANNÍ.
Chodíval páter na ranní a uměl pěkné kázání. 29 „Vy, mládenci a družice, mějte za příklad hrdlice. A čím jste dražší holubic, o to se mějte rádi víc. Proto jsou v chrámě oltáře, že vám kněz ruce zaváže. Proto tu vody svěcení, by srdce došlo spasení.“ – Na sta jich štólou ovinul, sebe zavázat pominul. A oč se u všech přičinil, sám jediný to nečinil.
KNÍŽECÍ SOUD.
Na stolci seděl kníže pán, vojákům kázal rozhněván: „Již chopte páže zradné, ať hlava jeho padne!“ To mladou kněžnou zachvělo – jí oko mhou se zastřelo a hlava mdlá se chýlí: „Ustaňte ještě chvíli! 30 Ó život, což ten člověka jen v plaché stíny obléká – i když jej celý prosní, jak v růži kapku rosní! Na světlech modré oblohy stesk duše tá mu nebohý, však sotva v lesk se vesní, již mře jak kvítko lesní. Mladost, krása, láska – vše, ach, jak to jmění prchavé: to sotva jednou zkvétá a již je po všem veta! A květu jara vonný den, ach, jak to krátký, krátký sen – ó, zkameň ruka běsná, jež rvala by jej ze sna. A červ ať načne duši mu, kdo zkrátí mu jen hodinu – vždyť, ach, již neomladne, žel, že sám sebou zvadne!“ Vojáci stáli bez hnutí a máčkli slzy kanutí, však kníže s trůnu skočí a meč mu šlehnul z očí! 31 „A když už být má z kamene, ať rozmačká, co vznešené!“ A na to rána padla a mladá paní zvadla.
VRBY NAD POTOKEM. (Z básníkovy pozůstalosti vytištěno 1879.)
Potok v tmu noční potopen, vrbami z šeda obklopen, a když šel měsíc vrbami, jsou potaženy strunami. Vyběhli lidé z vesnice, vyběhly mladé dívčice, a ten, který je vyděsil, na vrbu housle pověsil. Nelekla se jen jediná, ta byla toho příčina, ta odkvapila v podstřeší, tam svoje srdce potěší. Hned z rána zněly cymbály, ty svatebčanům zahrály, kdy však šli kolem potoku, zašla jim vůle do skoku. 32 Zbudil se, zbudil mladý spáč a z vrby zahrál divný pláč, tam ještě bloudil noční duch, až ji přechází zrak i sluch. Rozluč se, děvče, s nadějí, lidé to místo míjejí, to místo, tebe zároveň, a můžeš-li, pak zapomeň! E: lk + lp; 2002 33
Bibliografické údaje

Nakladatel: Vlček, Jaroslav; Laichter, Jan; Malíř, Albert
(K vydání upravil Jaroslav Vlček. Nákladem Jana Laichtera. Tiskl Albert Malíř na Král. Vinohradech.)

Místo: Praha

Vydání: [1. v tomto svazku]

Počet stran: XX+475