SVATEBNÍ ŠAT.

Vítězslav Hálek

SVATEBNÍ ŠAT. (1864.)
Nežli se k ránu rozední, došije roucho svatební, ne sobě, ale pro jinou – škoda těch snů, že pohynou. Kolikrát jehlou zapíchla, tolikrát z duše povzdychla, tolikrát nitku protáhla, horká ji slza zasáhla. Sotva se šeří po cestě, pospíchá s rouchem k nevěstě: „Jaká to práce, jaký šat! Co mám ti, děvče, za to dát?“ „Kdybyste dala své jmění, práce ta nemá splacení, kdybyste dala ještě víc, nezaplatíte mi z polovic. 15 Aneb mi dejte za práci, ať žal vás k smrti utrácí, a dost-li ještě necením – já splatím ji svým spasením!“