SVATEBNÍ ŠAT.
(1864.)
Nežli se k ránu rozední,
došije roucho svatební,
ne sobě, ale pro jinou –
škoda těch snů, že pohynou.
Kolikrát jehlou zapíchla,
tolikrát z duše povzdychla,
tolikrát nitku protáhla,
horká ji slza zasáhla.
Sotva se šeří po cestě,
pospíchá s rouchem k nevěstě:
„Jaká to práce, jaký šat!
Co mám ti, děvče, za to dát?“
„Kdybyste dala své jmění,
práce ta nemá splacení,
kdybyste dala ještě víc,
nezaplatíte mi z polovic.
15
Aneb mi dejte za práci,
ať žal vás k smrti utrácí,
a dost-li ještě necením –
já splatím ji svým spasením!“