U STARÝCH VRB.
(1866.)
Zakývly šedé vrby v klid
a měsíc ostříbřil jim hlavy;
z vesničky vyšel mladý hoch
a v pláč vypuknul usedavý.
„Tě zejtra vedou k oltáři,
a já ti mám ukrátit cestu“ –
vzal struny, šmytcem hladil je
a hledal píseň pro nevěstu.
A hledal, až ji vynašel,
až vdechl v ni svůj život celý –
23
ten život jako horký stesk,
ač bez tepla, tak osamělý.
A když tu píseň uslyšel,
v niž celý jeho život vytek’,
tu zachvěl se a zajásal
a vydech’ v ni života zbytek.
Zamyslily se vrby v klid,
a když se k ránu rozednilo,
zamyslila se nevěsta –
a přec to všecko pravda bylo.