KRÁL JIŘÍ PODĚBRAD A LEGÁT FANTIN.
(1867.)
Na stolci Čechů nejslavnější král,
ryzí ten diamant, král Jiří stál,
kol něho panstvo nedočkavost jímá,
jaké poselství legát nese z Říma.
Bylť Fantin samým králem poslán tam,
by vyplel rozsetý o Češích klam,
teď přišel – v tváři mír, mstu do úpalu,
a nad pokorou klobouk kardinálů.
26
„Od otce, jenž smí kleti provině,
tvé zemi zdar a blaho jedině:
tvá zem, jež unavena, až bůh brání,
by kvetla v míru zas, to jeho přání.“
„To poselství,“ dí král, „mi lahodí;
toť s přáním mého srdce závodí:
by štěstí země té dozrálo v míru.
Tož, prosím, mluv, jak slovům tvým dát víru.“
A Fantin počal: „Bůh to soudem změř –
tvá zem: to rozsápaná divá zvěř,
kdy koulí zčervenalým vášní okem,
a běda ovci, jíž dostihne skokem!
Krev páně nápojem vám z kalicha,
by měla závoj loupež všeliká –
a kdo by zřít chtěl peleš antikrista,
zde nehledal by dlouho dozajista.
A přec jest mírný svatý otce žal,
nebť král zem církvi vrátit přísahal:
a aby nepropadl církve soudům,
tož jistě přivtělí ji Říma oudům.“
Zmračil se král, však řekl s poklidem:
„Co slíbil jsem, to vždycky plnil jsem;
krev kostnická mi nelpí na svědomí –
a jiný soud mi není povědomý“.povědomý.“
27
„Jaký to výklad!“ legát zděšen dí,
„nad Říma soud – kdož vznešen býti smí?!
Řím béře sliby, kdy jmenuje krále –
Řím rozhodne, kdo být jím může dále.“
„Jaké to poselství?“ král vpadne v řeč.
„Tvůj jazyk Řím-li poslal v seč,
by s tebou zašermoval, kardinále –
k tomu si nezvolili Češi krále!“
Zakmitnul legátovi okem blesk:
„Kdo, ne-li papež, vznes’ tě v trůnu lesk?
Tys Čechy slíbil vrátit církvi zase,
a nevrátil’s: to se ctí srovnává se?“
Zaplanul posměchem ve tváři král:
„Tu slyšte, pánové, co legát prál!
Váš rozum krále vybrat nedostačí –
vám čekat dlužno, jak se Římu zráčí!
Já o čest dbát? Aj, smělý legáte,
vyť v Římě český stolec neznáte;
bezectnost na něm nikdy nevídáno –
co však jí římský unes’, světem znáno!
A nyní rci, ty ctností zrcadlo,
jaké to poutko z tvé cti vypadlo,
že u papeže v Čechův službě stoje,
na krále jich pokoutně strojíš zbroje?“
28
„Co Otec rozvázal, to rozvázal,
a ten – slib nesplnit mi přikázal;
ty však jsi jiný v slovech, jiný v cviku,
a kletba zahřmí křivopřísežníku!“
Král počal na celém se těle chvět,
a trhnuv jílcem, zas jej vrazil zpět,
a hlasem, jak by volal k soudu věky,
dal Římu v odpověď své duše děky:
„Vy velkou máte hrůzy zásobu,
že nelze vtěsnat světy do hrobu,
že síla chodí pravlastními kroky
a volné těžko změnit na otroky.
Kdy však vám svědomí dál nestačí,
jste nejslavnější slov vykládači,
tož v Čechách svoji jsme!“ – Král zdržen stěžistěží,
sic by byl mečem prohnal prsa kněží.
Však netrvalo jenom málo let,
a Jiří král byl za to z Říma klet,
a než se zase jaro rdělo květem,
král Jiří válčil za to s celým světem.