XVII. Já na čas dlouhý oněměl,

Vítězslav Hálek

Já na čas dlouhý oněměl, tak jako skála pustá; však jedno Tvé políbení mi rozvázalo ústa. To bylo jak déšť májový na půdu deště lačnou; teď sladké písně v duši mé zas hojně rašit začnou.