VII.
Zašum mi v ochlad, jaré doubí,
Zašum mi v ochlad, jaré doubí,
aa, půdopůdo, měkni, mechem poseta,
co pták, to notuj z ňader hloubi –
kdo vchází k vám, jest každý poeta.
Myšlenky jako jiskry skáčí
a duše velikosti do kořán,
přede mnou krás, div srdce stačí,
svět starý za mnou mládím obetkán.
A kvítek jako víla v snění,
tajemnou věštkou každá šedá snět,
a laňky vzdušné, bez prodlení –
jak velká píseň celý kolem svět.
A sestersky mne větev hledá,
má hlava jako věnci poseta,
mé oko září, prs se zvedá:
kdo vchází k vám – jest každý poeta.