VII. Zašum mi v ochlad, jaré doubí,

Vítězslav Hálek

VII.
Zašum mi v ochlad, jaré doubí,
Zašum mi v ochlad, jaré doubí,
aa, půdopůdo, měkni, mechem poseta, co pták, to notuj z ňader hloubi – kdo vchází k vám, jest každý poeta.
Myšlenky jako jiskry skáčí a duše velikosti do kořán, přede mnou krás, div srdce stačí, svět starý za mnou mládím obetkán. A kvítek jako víla v snění, tajemnou věštkou každá šedá snět, a laňky vzdušné, bez prodlení – jak velká píseň celý kolem svět. A sestersky mne větev hledá, má hlava jako věnci poseta, mé oko září, prs se zvedá: kdo vchází k vám – jest každý poeta.