XXX. A což mne v lese liběj poutá,

Vítězslav Hálek

XXX.
A což mne v lese liběj poutá, A což mne v lese liběj poutá,
než v podkeří ta jahoda, když zardělá se pousmívá, jak z dívčí tváře lahoda. Tak pod lístečky, v stínu šerém, tak potměšile, s rozmarem, půl vábí a na půl se kreje, a přece být chce obdarem. To snad tu někdy v stínu dřímal ret dívky za nejsladších chvil, 206 a co chtěl vzkázat políbení, zde na ty nitky zavěsil. A snad že chtěly lesy vidět tak v drobnojemném obrázku, co v šeru mají lesku, vůně a sladkých k žertům závazků. Ba snad že, když se s nimi loučím tak ve smutku a ve zmatku, ten obrázek si vymyslily, bych vzal jej s sebou v památku.

Kniha V přírodě (in Sebrané spisy Vítězslava Hálka, svazek 9) (1912)
Autor Vítězslav Hálek