XXXIII. Tu vítr nadmul sobě plíce,

Vítězslav Hálek

XXXIII.
Tu vítr nadmul sobě plíce, Tu vítr nadmul sobě plíce,
tvář na sebe vzal vědeckou, 208 sňal píšťaly a všecky trouby – dnes zahrajou nám tureckou. Blesk na kůň sed’ a za ním letí, vzad šlehem dává znamení, hrom rachotí na velký buben, na nebes černé sklepení. Prach již se točí na opatku, teď vítr počal větve brát, a kde se strom mu staví v cestu, hned natáh’ se jak kolohnát. Věž v úctě naklonila čelo, dům střechu smek’ jak čepici, a stará chatrč poskakuje, jako by zmladla v děvici. A hudba hřímá přes vsi, města, přes vody, s kopců, do letu – a slavný úřad v udivení, že nedal k hudbě paletu.

Kniha V přírodě (in Sebrané spisy Vítězslava Hálka, svazek 9) (1912)
Autor Vítězslav Hálek