XLIII.
Duch dějin ved’ mne k pidimužům;
Duch dějin ved’ mne k pidimužům;
z těch každý v erbu korunu
a zlatý šat a všecko zlaté,
a sedal jenom na trůnu.
A každý jako střízlík velký,
leč v chůzi lvem a v hovoru,
ten jeden z nich byl jako hlava,
ti druzí jen jak od dvorů.
Ten mluvil: „Rod náš z krve ryzé,
ten s velkými se nemíchal,
máť každý z nás jen pidipředky
a králík náš jen pidikrál:
Tu stojí naši pidiotci,
tu pidirek náš vítězný,
my ostatní jsme pidiprinci
a dámy pidiprincezny.“
A prál duch dějin: „Pro zasmání
též takové mám hrdiny;
217
ti mní, že kol nich svět se točí
a oni že tvoří dějiny.“