XXXIII. My číháme s vražednou zbraní

Vítězslav Hálek

XXXIII.
My číháme s vražednou zbraní
My číháme s vražednou zbraní
blíž mejtiny na lesní lani, tu před námi vychází z boru tvář za tváří v mladinkém sboru.
Jdou oděni v věnce a kytky, v list javorů z nejtenčí nitky, jdou vrávorem, od vůně zpití, jdou jásotem, do tance, hbití. Jdou hrajíce, vlajíce pásy, jdou, v nápěvu květoucí krásy, a ten, který v popředí kráčí, rty růžové v poháru máčí. Jdou, kudy jdou, tráva se zvedá, pták družku a hnízdo si hledá, strom prokoukne v bělounkém květu a vůni hned rozdává světu. Jdou, kudy jdou, všechno se skvěje, dech tají se, duše se chvěje – nám laňka už zmizela s borem, my „Evoe!“ vejskneme sborem.