LVI.
Na hrobech lidstva, zvadlá v líci,
Na hrobech lidstva, zvadlá v líci,
smrt potkala se s životem,
dva unavení vandrovníci,
teď oba jdou tak plihotem.
A život zpomínal si v žalu,
co krásných poupat nasil v svět,
snah, myšlenek a ideálů,
až pučel k nebi lidstva květ.
Smrt zpomíná si v tiché slasti,
jak s umíráčkem, zvukem hran,
všem hrála marše do propastí
a na klíč zamkla do svých bran.
275
Šel život, okem vyčítavým
jí v ledovou pohlednul líc:
„Tam dovedlas to chtíčem dravým –
teď není smrt ni život víc“.víc.“
Smrt stojí v hrobů klidné zbroji
a povídá k té obvině:
„Zde vezmi ruku, dej mi svoji,
takť spravedlivo jedině.“
E: lk + lp; 2002
276