XVII.
Anjelíno! dcero krásy,
Anjelíno! dcero krásy,
Kvítko rajských palouků!
Zdvihni oči k sídlu spásy,
K hvězdnatému oblouku.
Tam je volna ona láska,
Jižto váže krutá zem;
Tam ta srdce spojí páska,
Jenž tu tlukou hluchým zděm.
Pojď, o pojď, má večernice!
Ukonči dne mého strast;
Nes mě, rajská holubice,
Ve svou svatou, věčnou vlast.
V jednom úst tvých doteknutí
Vsaji tam všech rájův med;
113
V jediném tě obejmutí
Obejmu tam celý svět!
Pojď, o pojď, ty slastí zdroji!
Svlaž mé srdce v hoření; –
V bytosti tvé se mi pojí
Celé krásné stvoření!
Oko tvé je slunce moje,
K tomu touží oko mé;
Anjel můj jest duše tvoje,
Nebe moje – srdce tvé.
Pojď, o pojď, mé utěšení!
S okem, duší, srdcem svým;
Učiniž mě v okamžení
Na vše věky blaženým!
114