Básně (1841)

Boleslav Jablonský

Diplomatická verze Ediční verze
Básně
Boleslava Jablonského.
V Praze. Tiskem a nákladem Jana Spurného. 1841.
[1] Tobě, vlasti má!
[3]
Což to za sokola Což to za sokola
 Nade Prahou naší Plesně poletuje, Veselo se vznáší? Hoi, ty věrný posle Lidu slovenského! Což nám,sokolíku, Neseš z kraje svého? „Přinášímť já Čechům Přání bratrů rodných Od břehů dunajských, S Tater zlatoplodných.“ [5] Což ta holubice Nade Prahou věžnou Čile potřepává Perutí svou sněžnou? Aj, ty holubinko, Poselkyně lásky! Co’s přinesla Česku? Vydej milé hlásky! „Já přinesla Česku Přání přesrdečné Od Moravy tiché, Družky jeho věčné.“ [6] Což to za slavíka Nad Vltavou lítá, Líbeznými zvuky Hosti dálné vítá? Hoi, ty můj slavíku, Pěvče žalu, slasti! Jaké zvěsti neseš K srdci drahé Vlasti? „Nesuť já jí přání Se všech českých luhů Ode věrných synů, Ode tvojich druhů.“ [7] Nuž, vy okřídlenci, Poslové věrnosti! Poděkujte bratřím Za vše srdečnosti. Poděkujte bratřím, A hle! toto kvítí – Odměnu to lásky – Hleťte s sebou vzíti. Leťte duše moje, leťte v bystrém letu, Zvěstujte mou lásku! Slovanskému světu! [8]
Vám, jenž ve hornatém věnci,věnci Vám, jenž ve hornatém věnci,věnci
 Věrně ctíte předky slavné, Jenžto v sladkém zpomínání Opěváte věky dávné, Vám, jenž luhy podunajské V četných sborech obýváte, Jenž se s Váhem radujete, Se vzdychavým Hronem lkáte, Vám, jenž v loktech Moraviných S duchem svorným spočíváte, Jenž si s Čechem, Uhroslavem, Družně ruce podáváte, Vám, jež mocný svazek slova V pevném drží sjednocení – Všem bratrské přání hlásám, Všem bratrské pozdravení! [9] Jednu ruku na Šumavu, Druhou ruku k Tatrám šinu, K srdci pak rozohněnému Moravu panenskou vinu. Srdce moje chrám je tichý, Jehož světa hluk se dálí, V němžto kněžka čisté lásky Tobě, Vlasti! obět pálí. Přijmi ji, tu obět lásky, Obet noční, obět denní; Přijmi v ní, o máti drahá, Syna svého políbení! – [10]
Tři zlaté vlasy. Báchorka z časů pohanských.
[11] I.
Krásná Rudmilovna.
Ai! kdož tamto s oné výše, S pavlánu tam se zlatého, Kdož to zírá jarním jitrem, Zdoben rouchem šarlatovým, Rouchem perlami posetým I drahými kameny? Dcera jest to Rudomila, Rudomila polabského, Kupce slavna po vší zemi, Bohatšího nad bohy. Sen opustil spánky její, Háj se dotknul jemna sluchu, Jitřena svou sestru zove, Aby zřela okem sličným [13] Na vnady omladlé země, Jako Vesna květoplodná Na procitlé dítky své. Její oči jsou dvě luny S nebe se usmívající, Její líce jsou dvě Zory Ranní slunce vítající, Její krásní mladí rtové Dva večerní červánkové, Její hrdlo liliové Sloupec kosti ze slonové, Její ňadra polokrytá Dvé plujících labutí. Jak se sněžná hora bělá, Když se na ni Jasoň směje, Tak se sníh jejího čela Ve sluneční záři skvěje. Jak se pramenem sem tam vine, Po bílé kdy skále plyne, Tak se rusé vlasy její Kadeřivě rozvíjejí Po té šíji z alabastru I těch oblých raméncích. 14 Ona stojí stavem jilmy Nádherně se zpínající, Ona mluví mluvou harfy O milosti hovořící, Ona kráčí krokem noci Tichým krajem putující, V celé vlasti širošíré Není tvora sladšího! Ai! kdož tamto ze doubravy, Od vlasti tam od vltavské, Kdož to jede na komoni, Na komoni sněhobílém K hrdé tvrzi Rudmila? Hoi! toť Vojmír snědovlasý S hlavou svislou, zamyšlenou, Jeden jest to ze lvů českých, Mládec jako jarní kraj. Zraky jeho jsou dva blesky, Křížící se na obloze, Tváře jeho jsou dvě slunce Nořící se v širé moře, 15 Vousy jeho – mech mladistvý Od spánků až pode bradu, Prsa skála jsou žulová, Jaré tělo – mladý dub. On hovoří zvukem stříbra Na komoně srstnatého, Hladě měkou hřívu jeho: „Hoi, ty broni, můj komoni Můj ty druhu nejvěrnější! Po celý věk luny nosíš Po krajích mne po lesnatých, A nevěsty nenalézám....nenalézám... Darů já jí nepřináším, Kamenů ni kovů skvostných, Leč přináším srdce věrné, Luk a tebe, chloubo má!“ Komoň radostně zařehce, Jakby jezdci porozuměl, Komoň cválá jako jelen, Komoň letí jako orel, Letí – a tu rychle stane, Zaražen jsa zhledem krásy, Skvoucí se tu na pavláně Jako hvězda nad mořem. 16 I užasne trudný jezdec, Trne Vojmír snědovlasý Nad obrazem, nevídaným Po vší vlasti po vltavské; Podiví se Rudmilovna Jaré kráse jinochově. Oba mlčí jako večer, Oba stojí jako socha Bez dechu a bez pohnutí; Až pak děva strážci skyne, By se brána otevřela Nádhernému hostovi. 17 II.
Přepadnutí.
Vane větřík podvečerní Po lučinách vlaholačných, Šumí listí na topolích Řečí tajnou hovořících. Slunce za hory ubíhá, Klidnou zlatíc jezeřinu; Hluky denní umdlévají, Plesy ptactva utichují, Jen tu v sadě Rudmilově Při potůčku klokotavém Slavíci dva štěbetají Ve košatém vrboví. Jeden praví: „Hleděl jsem naň, Jak mu láskou zrak se jitřil, Jak se mladé srdce chvělo, 18 An s ní kráčel květným sadem, Dřív než Jasoň nás opouštěl. On jí tisknul ruku sněžnou, Jako sokol tiskne kořist, Za níž bloudil v lese hustém; On ji vinul k jarým prsoum, Jako břečtan vine olši Pokraj řeky zrůstající; On ji líbal v krásná ústa, Jako líbá růži první Nedočkavý větérek.“ Druhý praví: „Zočil jsem ji, Sedící s ním na pažitě Podle křoví růžového, Věnčící mu silné rámě Štíhlím loktem liliovým. Vlnilať se ňádra její Bouřné srdce skrývajecí Plápolala tvář mladistvá Srdečenstvím hárající, Lepělať jsou ústa dívčí Na rtech žhoucích jinochových, Jako včelka medožížná Na kvítečku nejsladším.“ 19 Strmí lípa drahnoletá Podle háje jilmového, Na té lípě drahnoleté Pnou se bujné ratolesti, Na bujných pak ratolestech Sedí klidně dvé milenců, Dvé mladinkých hrdliček. Letí orel ostrodrápý Od vrchů tam od severních, Letí křídly větřícími, Ach, a rozplaší hrdličky Dřímajecí lásky sen. Stojí jabloň květorouchá Podle hradu Rudmilova; Pod jabloní květorouchou Sedí tiše dvé kochánků, Dvé to růží v jarním spánku, Děva láskou umdlelá tu Dřímá v loktech jinocha. Přijde Rumil z pouti dlouhé, Pouti dlouhé, tož kupecké, Od moře tam dalekého, Přijde v sady libovonné – 20 Zastaví a rozjitří se, Vida dceru svou nevěrnou, Kleslou v náruč cizince. I zahřímá v divém hněvu Hlasem tura zuřícího Na dceru svou na nevěrnou: „Hoi! an jsi ty dcera krásná, Jediná ty Rudmilovna, Jenž jsi pila mléko skvostné Matky z lůna knížecího – Již slavíky ve vrboví Zaslechnul jsem mimo jdoucí Rozmlouvat o lásce tvojí, Lásce zrádné a necudné S cizincem tím nehostinským! Čemuž ty mne k hněvu zbouzíš, Trudíš srdce mé otecké, An jsem věčně tobě hlásal, Žádnému že nesvěřím tě Za života průvodkyni, Kdo tři vlasy nepřinese S obra zlatohlavého?“ Ai! tuť Vojmír ctný se vztyčí, Krev se proudí v žilách jeho, 21 Zalije se tvář mladistvá Nachem srdce zplanulého, A jun hlásá v slova ta: „Odpusť, kupče ty slovutný, Veleslavný Rudomile! Že jsem, krásou děvy dojat, Zrušil právo hostinské. Než, co vůle tvá ukládá Muži, dcery tvojí hodnu – Bude-li tvá mysl stálá – Věz, že dříve, nežli luna Třikrát složí rohy světlé, V oknech tvrzi tvé se zaskví Záře vlasů obrových.“ 22 III.
Cesta k moři.
Táhnou čápi od Dunaje Přes borové šumy husté, Táže se jich jezdec mutný V šumách hustých vzdychající: „Ach, vy čápi, družní čápi! Kamž tak spěchavo spěcháte, Že si jezce nevšímáte, Bloudícího již dní devět V těchto hrůzných pustinách?“ „„My spěcháme předaleko, Až tam k moři sinavému, Navštívit tam bratry věrné, Bratry věrné, tož severné, Na břehu tam hodující, Měj se dobře, mládenče!““ 23 Tak jsou čápi hovořili, Zobáky své namířili A spějíce táhli dál. Ai! tuť jezdec rozjasní se Nad řečí tou nad upřímnou, On hned komoně pohání, K rychlím krokům napomíná; Komoň vesele pojíždí, Spěje s mládcem dobrodruhem Za hejnem tam čápovým. Na rovině – úvalině, Leží město šedověké, Nad městem pak šedověkým Strmí věže mechovité, Pnouce šíje ku oblakům, Na věži pak na nejvyšší Čápové se usadili, Aby křídlům pohovili Dlouhým letem umdlelým. Skočí Vojmír s broně svého, Pustí jej na trávu rosnou A probíhá město temné, Aby okřál nápojem. 24 „Ach! jakž máme nápoj dáti?“ Kvílí trudná ubožátka Hrdly žížní vysmahlými, Po ovlaze prahnoucími, „Ach! jakž máme nápoj dáti? Prchlo léto, přišla jeseň, Jeseň zimě ustoupila, A hle! Vesna již se snesla S modré výše na lučiny – A my vody neviděli!....neviděli!... Starci rosu z kvítků ssají, Matky děti polomrtvé Slzami jen napájejí, Anť i prs materský vyschnul! Sám snad Perun rozhněvaný Muky také na nás seslal; Než kdo vinu přeukrutnou Chová v duši chmuročerné, Vyzpytati nelze nám.“ I byloť tu jinochovi Zplakati nad lidem trapným; Hrůzno jemu poslouchati Vzdechy bolné a stenání Srdcí v hoři pohrobených. Nemohliť jsou sami čápi Déle slyšet nářky chrapné 25 Rodin v čela se tlukoucích; Oni křídla pozdvihnuli, Oni teskně žalostnili, A tak teskně žalostníce Dál a dále pospíchali. Skočiv na kůň šípobystrý, Spěl za nimi v běhu běžném Zarmoucený Vojemír. Pne se hora převysoká Podál moře ječícího; Na vrcholu vidět chrámec, V okol mlází javorové I mladistvé ořeší. Na patě té hory velké Stane jezdec unavený, Připne broně ku pni silnu, Aby v šeru nezabloudil, Sám pak vzhůru k chrámci čelí, pokořit se bohům zdejším, Aby přáli cizinci. Ai! tu stojí panen sbory Před oltářem Živěniným. 26 Všecky hledí zrakem bodrým, Všecky zbožné písně pějí; Jedna jen tu stojí něma, Stojí v žalu pohrúžena, A ta jesti slunce všech. Slíčné panny dozpívaly, Starci žertvy zaříkali, A bohům se pokořivše V dědinu se ubírali. Jeden jen se neubírá, A toť otec krásy němé. On v střed chrámce postaví se, K němu děva přiblíží se; Stařec na ni ruce klade, A pozdvihna oči zhůru Volá hlasem věkotřesným K sídlům vlády nebeské: „Oi, vy bozi, bozi mocní! Vy má spáso v zlobách četných! Ach, proč vy jste zanevřeli Na sluhu vám povždy věrna? Proč mé srdce bohatýrské Rozrýváte trnem ostrým, Trnem ostrým krutobolným? 27 Ustrňte a slitujte se Nad rodičem zarmouceným, Ustrňte se a rozvažte Opět jazyk oněmělý Dceři této mé jedinké – A tři stáda bravů tučných Budu vám vždy obětovat V den kdy opět promluví!“ Doslovil a bral se z chrámce S děvou před ním kráčející; Jich pak Vojmír doprovázel, Veda s kmetem řeči moudré, Až na patu hory velké, Kde tvrz muže bohatýra Z křovin čněla růžových. 28 IV.
Cesta přes moře.
Noc oči své uzavřela, Dumy sýčků umlkají, Ptactvo v hejnech mrakotemných Pouti dlouhé započíná; Již se Zora růžotvárná Ve zrcadle morském zhlíží, An tu, svoje před hlubinou, Přívozníka povolává Snědovlasý Vojemír. „Přívozníku, převez hosta!“ – „Vypí moře, přejdeš zprosta.“ „Převozníku, převez muže!“ – „Vypí vodu, přejdeš lůže!“ „Převozníku, převez jezce!“ – „Dej mi oře, svezu jezdce; Darmo havran neklubá!“ 29 Tak sveřepě hulákaje Ku břehu se nepřiblížil, Dokud oře nevyloudil, Sosnodlouhý přívozník. Jeho loď je za tři domy, Z věkovitých dubů sbita; Místo vesel má dva dubce, Místo kotvy hrubou skálu, Kože zvěří místo plachet, Čápa místo praporce. On pohlídne na komoně Zrakem výra stoletého, Zašklebí se jako velryb Nad kořistí sobě milou; Přituží jej pevným lykem Ke své lodi hrozitánské, A pak pátrá z příchozího Hláskem líbým – jako medvěd, Z jakých krajin a z kých příčin Koná pout tu nebezpečnou Do vlasti té, kde se rodí Slavné plémě obrovské. Když byl zvěděl krajiny vše I všech příčin, z jakých mládec 30 Koná pout tu nebezpečnou Do vlasti té do obrovské, Kázal jemu, by vyskoumal Z velikána Zlatohlavce, Kýmby klamem zproštěn ušel Obtížnému přívoznictví, K němuž Perun odsoudil jej; A pak founě vypravoval: Jak tu jednou ženu ztopil Nedavšímu převozného, Jak kdys robě v hladu polknul A jak starce zlostí zdrtil, An jej káral z činů takých – I rozličná ukrutenství Až jinocha mráz pojímal, Třesa jemu oudami. Takto pluli u hovoru Po tři slunce a tři nociluny Až k holému skalisku. U skaliska stane dlouhán S korábem svým třídomovým, Pojme skalnou kotvici svou Pěstí jednou jako pláče, Zarazí ji v půdu morskou, 31 Až se písek zhůru valí, Až se vlny rozbuřují; Uchopí pak hosta svého, Posadí jej na hlavu svou, Na hlavu svou stromošírou, A pak opět jako ptáče Vysadí jej na vrch hory, Na níž sídlí velikán. Sám on ve sluji se skryje, V skále břežní vytesané, A požívá krmí vzácných, Lahůdek to nejmilejších: Čápů, žab a ještěrů. 32 V.
Velikán Zlatohlavec.
V středu lesa bukového, Mezi skalím mechovitým, Sedí tamo statný Vojmír V pusté doupě, tož obrovské, Zahřívaje oudy zkřehlé Na plamenu modrorudém Praskavého ohniska. Podle juna sedí žena, Sobolinou přioděna; Druž to obra přeslavného, Obra zlatovlasého. Oni spolu rozmlouvají, Co se děje v cizích vlastech Od zoře až k tváři nocí; 33 Jakých mravů a kých zvyků Otcové tam zasvětili; Co tam vídat podivného, Co tam slýchat potěšného A co roste na poli. A tak rozmluvou se baví, Až i luna stříbrovlasá V stádě hvězd se povyskytne Na nebeských lučinách. Ký to sloup se pohybuje Na temenu hory skalné, Jakby věž, se vyvrátivši, Putovala od hradu? Pod ním stromy poléhají, Nad ním ještě slunce svítí, Z něho chmúra vychází! Slunce již se potopilo, Jižť se tmí na morské pláni; Chmúry se již rozprášily, Chladným vichrem rozehnány! Není slunce to ni chmúra – Nastojte! toť obr horský, 34 Z lovu zpět se vracející; Slunce to jest hlava zlatá, Chmúra ta jest jeho dech. Slyšíc rachot povědomý, Ustrne se nad zemšťanem Žena srdce jemnějšího, Ukryje ho v sluji menší, V nížto kože sobolové, Zacpe otvor mechem kyprým A pak vítá velikána, Nesoucího vlků deset, Jednoho na prstě každém, K ukrocení hladu svého, Pro druži pak ptactvo lesní, Jež byl slapal po stromoví Na půlnočním lovu svém. „Čichám, čichám člověčinu – Jest tu někdo z prachu synů!“ „„Smrtelník tu před západem Vbloudil ke mně do jeskyně, Chtě, bych teplého mu lůžka Umrzlému podopřála; Již však pryč se odebral.““ 35 „Ha! ty červe, pošlý z prachu, Ničemný ty zeměplaze! Tobě já bych dopřál lůžka Ve svém břiše lidolačném, Po teplu že netoužil bys, Škvrno světa, navěky!“ Takto řiče tlamou hroznou Smál se jako lítá šelma, Až se hory otřásaly; Dořičev pak sednul k ohni, Přikládal naň smolná drva, Dýmal v uhlí jako vichr Měchem šírým, přirozeným; Kladl na ně těla vlčí, Stáhnuv rychle kože jejich. A když upek pokrm tučný, Políkal jej s chutí líbou, Až konečně, nasycen jsa, Na lože se uvalil. Jej krkavců krákorání, Sov a sýčků žalování V sen chropotný vkolébává. Podle něho sedí druže Na kamenu ohlazeném; 36 Ona obra pozoruje, Šťávou lestnou jej napájí, Až by usnul v spaní tvrdé. A když usnul v spaní tvrdé Velikán ten Zlatohlavec, Přiblíží se ruka ženská K jeho hlavě velecenné, Vytrhnuvši pak vlas jeden, Skryje poklad v mechu bílém; Než tu obr, probudiv se, Zařve hlasem tura jarce: „Hoi, ký zlobol odvážíl se, Vytrhnout mě ze spaní?“ Vece žena polekaná: „Snělo mi se dřímajecí, Za mořem, že město leží, V němžto slabí člověkové Po čas drahný žízní hynou, Vláhy nebes nemajíce. Duše moje bohorodá Přeráda by vyskoumala, Který bůh ten trest sesílá A jak zkrotit jeho hněv.“ Odpovídá Zlatohlavec: „V lůnu lesa tisového 37 Leží kosti tura starce, Jenžto kněžím města téhož Utekl byl z obětnice. Kosti ty kněz musí sebrat, Svinout v roucho sněhobílé A pak spálit na oltáři V obět otce Peruna.“ Dopověděv pojal šťávu, Již mu druže podávala, Naplniv pak chřtán ohromný Opět usnul v spaní tvrdé. A když usnul v spaní tvrdé Velikán ten Zlatohlavec, Přiblíží se ruka ženská K jeho hlavě velecenné, Vytrhnuvši pak vlas druhý, Skryje poklad v mechu bílém; Než on, opět probudiv se, Zařve hlasem pěti turů: „Hoi, ký zloboh odvážil se, Vytrhnout mě ze spaní?“ Vece žena ustrašená: „Snělo mi se dřímajecí, 38 Za mořem že děva žije, Dcera zbožna bohatýra, Jížto ústa vinou tajnou Při oběti oněměla. Duše moje bohorodá Přeráda by vyskoumala, Který bůh ten trest sesílá A jak zkrotit jeho hněv.“ Odpovídá Zlatohlavec: „Pode stupněm oltářovým Chrámce tamo stojícího Sedí žába zelenavá, Držíc v ústech klas pšeničný, Vypadnuvší z rukou děvy, Živěně když obět nesla. Zrna klasu pšeničného Musí kněžka chrámce spálit V ohni svatém růžovonném, V obět rodné Živěny.“ Dopověděv pojal šťávu, Již mu druže podávala, Naplniv pak chřtán ohromný Usnul zase v spaní tvrdé. 39 A když usnul v spaní tvrdé Velikán ten Zlatohlavec, Přiblíží se ruka ženská K jeho hlavě velecenné, Vytrhnuvši pak vlas třetí, Skryje poklad v mechu bílém; Než on, zase probudiv se, Zařve hlasem stohromovým: „Hoi, ký zloboh odvážil se Vytrhnout mě ze spaní?“ Vece žena poděšená: „Snělo mi se dřímajecí, Na moři že přívozník jest, Jenž se drahně let již souží Přeobtížným přívoznictvím....přívoznictvím...“ Nedopustíť rozhorlenec, Aby žena domluvila; Zazuříť on vztekem divým, Až se z ust mu tuřích pění: „Nechť se klidí z lodi na břeh Bezbožník ten zlopověstný, Odstrkna s ní hosta svého! – Nyní však již netýrej mne, Sic tě zkrotí pomsta má!“ 40 Dozuřiv tak vztekem divým Uvalil se opět v lože, Founěl, chrápal, překácel se, Až zas usnul v tuhý sen. 41 VI.
Návrat.
Jasoň palné šípy svoje V sivé moře zaboduje, Na moři pak veslo mocné Těžkou lodí pohybuje, V nížto sedí přívozník. Sveřepec přetěžce zívá Po snu dlouhém, skálotvrdém; On svou tlamu rozevírá, Jak by svět chtěl poliknouti, On své oudy velikánské Sem tam kroutí, natahuje, Jakby chápal nebesa. Podle něho jinoch stojí S okem jasným, převeselým, 42 S okem jasným jako nebe, Srdcem blahým jako bůh. Ai! toť Vojmír, mládec krásný, Vojmír jest to snědovlasý S cesty své se vracející, Nesa poklad drahocenný, Tož tři vlasy, zlatovlasy, S obra zlatohlavévo. On smutného broně těší Hladě měkou hřívu jeho; Komoň řehce, poskakuje, Vida opět pána svého, Druha dálné pouti své. – Když se byl již povyzíval, A když oudy velikánské Podle chuti poroztáhnul Sveřepec ten sosnodlouhý, Pátral opět z příchozího, Kterak jemu dařilo se U slavného Zlatohlavce, Co tam viděl, co tam slyšel, Co požíval pochutného; A pak founě vypravoval 43 Sen svůj dlouhý, směšnoblbý, Až se řehtal komoň sám. Tak Jsou pluli po čas drahný Pod sluncem i pod hvězdami Až ku středu morskému. V prostřed moře divoch stane, Vrazí kotvu v půdu morskou A pak zařve na jinocha, By mu zjevil výrok dlužný Obra zlatovlasého. Vece jinoch ohromený: „Vyslechlo sic ucho moje Výrok jeho velemoudrý, Než tu právě slovo jedno Prchlo z křehké mysli mojí; Pluj jen dále, duše dobrá! Až se v mysl navrátí.“ Zpokojíť se řečí takou Duše dobrá – vlkodravá, A vytrhši kotvu zhůru Pluje zvolna ku břehu. 44 Na pobřeží na písčitém Skočí Vojmír skokem prudkým Z lodi černé přívoznické, Vida pak, že bezpečen jest, Hlásá uším nedočkavým Radu oba Zlatohlavce; Dohlásav pak radu moudrou, Zkřikne rychle na komoně Slovem jemu povědomým, Aby k pánu přikvapil. Hoi! tuť oř se rozveselí Nad slovem tím pána svého; On hned skokem pouta strhne, On hned skokem z lodi prchne, A hned vesele zařehtav Kvapí s jezcem v dálný kraj. „Ha! ty zrádný podvodníče, Zklamavší mě klamem dvojím! Dámť já tobě za poselství, Do smrti že, červe zemský, Budeš míti dosyta!“ Zařičev – a máchnul po něm Dubem těžkým, sukovitým, 45 Až to mořem zahoupalo; Leč nepřítel, bodnuv oře, Chvátal k chlumu posvátnému, Kdežto spasy věčné vzýval Zarmoucený bohatýr. – Přijel k hradu bohatýra, Odkryl jemu výrok moudrý Velikána Zlatohlavce; A než dvakráte noc temná S bílým dnem se zasnoubila – Aita, děva promluvila! Jako nebe vyjasní se Mocným slovem hromovládce, Bouřné mraky zapudivším: Tak se duše vyjasnila, Duše temná bohatýra, Slovem prvním dítěte. On jinocha k srdci tisknul, On jinochu dary vzdával; Leč on jinoch, objav muže I milostnou dceru jeho, Spěchal k městu žížněcímu, By je vyrval záhubě. – 46 Přijed k městu žízněcímu, Odkryl jemu výrok moudrý Velikána Zlatohlavce; A než Jasoň na den druhý Rozkřídlil se u výsosti – Ai, tuť vody do sytosti! Jako země pookřeje Dlouhým parnem vyprahnulá, Když ji deštík poovlaží: Tak tu mladí, tak tu staří V okamžení pookřáli Nebeskými slzami. I byloť tu lidem vděčným Zaplesati nad jinochem, Nade spasou duší mnohých. Oni k nohoum padali mu, Darů skvostných snášeli mu; Leč on jinoch, slzy roně, Rozžehnal se s městem šírým A spěl k hradu Radmilovu, Přijmout daru dražšího. 47 VII.
Shledání.
Ai! kdož tamto s oné výše, S pavlánu tam se zlatého, Kdož to zírá letním jitrem S tváří bledou jako luna, Zdoben rouchem blankytovým, Rouchem perlami posetým – Obraz noční oblohy? Dcera jest to Rudomila, Rudomila polabského, Kupce slavna po vší zemi, Bohatšího nad bohy. Ona sedí na výsluní Jako růže rozpoupěná, Ona kouzlí písně nyvé 48 Na varitu sladkořečném, V proudu lásky potopena Jako Víla milosti. „Než se luna třikrát zrodí A než třikrát láskou zemře – Mluvila ta ústa sladká – Tvář mou opět uvidíš.“ „„Luna třikrát zrodila se, Třikrát v niveč změnila se – Vojemíre, Vojemíre! Slunce moje, ach, kde dlíš?““ „Až se pole zelenavé Pláštěm zlatým přioděje – Pravil ke mně v jarním sadě – Tvář mou opět uvidíš.“ „„Pole již své šíré tělo Pláštěm zlatým přiodělo – Vojemíre, Vojemíre! Slunce moje, ach, kde dlíš?““ Takto vzdychá růže bledá, Oko její slunce hledá, Slunce však se nejeví! 49 Ai! kdož tamto za doubravy, Od moře tam severního, Kdož to jede na komoni, Na komoni sněhobílém, K hrdé tvrzi Rudmila? Hoi! toť Vojmír snědovlasý S okem jasným, převeselým; Jeden jest to ze lvů českých, Mládec jako letní den. Což to skví se přede hradem V ruce vzhůru vyzdvižené? Jsou-liž to tři blesky svaté Ve pravici Perunově? Ai! toť vlasy jsou tři zlaté V mocné pěsti Vojmírově S hlavy obra slavného. Sotva zhlédne vlasy zlaté Neberouchá Radmilovna, Poskočí v ní srdce mladé, Jako srnka v klidném háji, Když ji lovec ze sna zbudí; Zachvěje se v těle bílém Tichá duše holubičí, 50 Jako struna stříbrojasná V sněžné ruce pěvkyně. Děva trne, děva žasne, Rozplesá se jako Víla V rozkoši se koupající, Zasměje se smíchem sladkým Hrdličky se radující; Rozlítne se jako labuť, A již kvapí, a již letí Kochánkovi do obětí, Po němž touží srdce mladé Jako poupě po slunci. Milosti! ty sladká roso, Padající v ústa těla, V ústa duše, v ústa srdce – Jedna krůpěj sladkosti tvé Může mžikem osladiti Moře trpké žalosti! Noc oči své usměvavé Zponenáhla otevírá, Dechy růže krajem vanou, Píseň hájů poumírá. 51 Ticho vůkol, vše tichounko, Jako v stinném duchů háji; Jen tu v sadě Rudmilově Slavíci dva šepotají, Ve háji pak Lady svaté Věrnost sobě přísahají Rudmila a Vojemír. Jim jest otec věrným svědkem, Jim jsou hvězdy družicemi; Svazkem lásky jejich věčné Jsou – tři zlatí vlasové. 52
Lásky boj. Obraz ze časů pohansko-křesťanských.
[53] I.
Žalobník.
V kruhu chrabrých bojovníků Pro čest, kříž a otčinu, Seděl statný vůdce Jarboj, Hlučnou slavě hostinu. Ve stu číších perlila se Čacká révy krev, Jižto v stříbro vlíti kázal Sboru lev. „Na blaho křesťanské vlasti!“ Tak teď vůdci ze rtů zní, A hle! do sta družných ústouust hned Skvostný tok se pramení. I tuť zahřmí hlahol bubnů, Zazní trouby zvuk, A rozblesklé stříbro klesá Ze sta ruk. 55 „Nechať prchnou sboru strasti!“ Tak zas vůdci ze rtů zní, A hle! do sta družných ústouust hned Skvostný tok se pramení. I tuť zahřmí hlahol bubnů, Zazní trouby zvuk, A rozblesklé stříbro klesá Ze sta ruk. „Zhyň pohanstvo ve propasti!“ Tak zas vůdci ze rtův zní – Ne však do sta družných ústouust již Skvostný tok se pramení. Opět zahřmí hlahol bubnů, Zazní trouby zvuk, Neklesá však stříbro jasné Ze sta ruk. Vtom se jemné zvuky strunné Před hodovnou rozplynou, A vše tichne, vše poslouchá Píseň harfy nevinnou. „Pěvce místo mezi reky!“ Hlásá velitel; V nádhernou pak síň tu vkročí – Nepřítel. 56 Vyslanec to kněžstva bohů S bohatýrským průvodem, Aby zjevil – zneuctění Hvězdy mezi národem. Ai! tu pěvec do strun sáhne – Vše naň upře hled – On pak při strun rokotání Počne pět. „Rozkvétala růže Na zeleném sadě, Jediné to kvítko V široké zahradě.“ „Rozkvétala mílo, Jitřeny co rtové; Divily se noci, Divili se dnové.“ „Každé ráno přišel Pěstovatel růže, Ochraňoval kvítko Jako drahé bůže.“ „Přicházeli z blízka, Přicházeli z dáli, 57 A když růži zahlédli, Dotknout se jí báli.“ „Mnozí za květinku Darů podávali, Zlata, perlí morských Pěstci předkládali.“ „Promluví však pěstec Ku kvíténku svému: „„Nad zlato i nad perly’s Dražší srdci mému –““ „„Dražší srdci mému Nad kameny drahé, Anť mi tebou nebe Seslalo dny blahé.““ „„Dražší však mi bozi, Nežli jejich věno; Pročeš budiž, kvítko, Bohům zasvěceno!““ „Jak milostná máti Na prvé své dítko, 58 Tak se usmál Jasoň Na zpannilé kvítko.“ „Tak se usmál Jasoň, Usmálo se nebe, Zdobilo květinku Perlami ze sebe.“ „Přicházeli z blízka, přicházeli z dáli, A když růži zahlédli, Dotknout se jí báli.“ „Ai! tu přijde rytíř, Nepřítel to bohů; On se na sad vloudí Co mrak na oblohu.“ „On tu oko drzé V kvítko upře vnadé, On se růže dotkne – Ach – a růže zvadne!“ – „Zasmušil se Jasoň, Zatmělo se nebe; 59 Nezdobí již kvítko Perlami ze sebe –“ „Nerosí již růži Chladnými perlami; Rosí však jí pěstec – Horkými slzami, Horkými slzami – Očí perličkami!“ Pěvec umlk – struny harfy Tichou bolest žalují; Tóny víc a více mlknou, Víc a více ztichují: – Najednou však divá pomsta Prudce strunou hne, Struna pak se s rykem strašným Přetrhne. Vtom se chrabrý Jarboj zchopí – Jiskry soptá jeho hled – Všecky zraky na něm utkví, Vše pojímá hrůzy led, Každé ucho strach napíná, Všecko tiše dlí; 60 Vůdce pak, rozpálen hněvem, Takto dí: „Hájiti – ne zneuctívat – Tu, jenž svatým rovná, cnost – To ctitel kříže sluší, To rytíře povinnost! Pročež, kdo sbor čistý škvrní, bez meškání vstaň, Zákonům by svatým zplatil Dlužnou daň!“ Ai! tuť statný jun se vztyčí, Stud mu barví zbledlou tvář; V černém oku pak se míhá Zoufalství a lásky zář. Celý sbor tu podivení Počne jeviti, Mládenec ale jme se takto Mluviti: „Zavinil jsem – nechci tajit, Co mé srdce užírá; Že pak trest mou vinu čeká, Tím se ráj mi otevírá. 61 Čeho trojí vina hodna, Přísně, pane, suď; Jen mi růži ochrániti Přáno buď.“ „„Mezi soky – modlosluhy – Nešťastný! jsi zavinil; V středu těch, již čistit máme, Čacký řád jsi poškvrnil! Nehoden jsi, v zemi svaté Býti potrestán; Pročeš budiž rukám těchto Odevzdán!““ Takto přísný vojevůdce Krutohněvou skončiv řeč, Pokynul, by zavrženci Rytírský byl odňat meč. Celý sbor tu okem smutným Druha provází, Anť, hned zajat vyslancemi, Odchází. – 62 II.
Zvadlá růže.
Červánek horu líbá Umírá hlučno zpěvu V šeřivé zahradě; Červánek horu líbá, A líbá slíčnou děvu Sedící na sadě. „Nelíbej, neceluj mne, Ty růžový červánku! S té hory zelené; Jediné políbení, Jež přála jsem kochánku, Zavedlo srdce mé.“ 63 Měsíček usmívá se Na rozkvetlou krajinku, Na líce jezera; I usmívá se líbě Na truchlivou děvinku, Okrasu večera. „Neusmívej se na mne, Ty zpannilý měsíčku! S té výše modravé, Jedinký sladký úsměch, Jenž hrál na růžném líčku, Okouzlil oči mé.“ Tak děva teskně mluví, A červánek již spěje, By sobě lůžko stal; A měsíček nevinný Za oblaky se kreje, A děva mluví dál: „Ach, plačte, plačte se mnou, Vy družky mého losu, Květinky vadnoucí! 64 O vzdychej, truchli s námi, Donášej kvítkům rosu, Větérku vanoucí!“ A větřík těžce dýše, On sem tam sadem bloudí, Jakoby rosu sil, A z kvítku všelikého Se perlička vyproudí, Jakoby slze lil. Tu děva ruku zdvihne, A věnec krásný splyne, Jenž vlásky objímal; A děva věnec líbá A věnec k srdci vine, A slzíc mluví dál: „Měla jsem drahé kvítko, Tu perlu ve věnečku – Ach, já ji ztratila! Hledejte, větérkové, Já bych tu květinečku Teď krví zplatila!“ 65 „O mluvte, outlá kvítka! I vy, stromové hustí! Kde jest mé kvítko – kde?“ A všecko spí, vše mlčí; Jen sem tam list zašustí – A děva umlkne. 66 III.
Soud.
Na prestolu síně skvostné Sedí vážně bohů kněz; Před ním v strasti přežalostné Mládec, vpjatý do želez. Milvoj jest to, vyhoštěný Z blízké vlasti křesťanů; Druhdy rytíř oslavený – Nyní vězeň pohanů. „Věčné spasy, moudré rádce, Svatou prosiv o radu, Táži se tě, bohozrádce! Miluješ-li Miladu?“ Tak po krátkém pomlčení Chladný pohan k vězni dí; 67 Ten pak v rychlém rozlícení Hlasem reka odpoví: „„Vyřiď spasům lidu svého: I když lásku nespasí, Že ten plamen srdce mého Všecka moc jich nezhasí!““ „„Nejkrutšího muky hněvu Milerád chce vinník snést; Jenom zachraň drahou děvu, Neuvaluj na ni trest!““ „Lásku nebesa zplodila – Lstivý se zas ozve kněz – Každá obět bohům milá, Již kdo pro ni k nebi vznes.“ „Volno tobě – přijít k cíli – Aneb strašný slyšet soud; Protož vyřkni, máš-li síly, Vše pro lásku podniknout?“ „„Co jen láska za oběti Žádat můž a žádat smí – 68 Vše konati, vše trpěti Duše má se hotoví.““ „„Žádej čin – a láska zhřeje K skutkům prsa hrdinným; Žádej krev – a do krůpěje Ze srdce ji vyroním!““ „Ti jenž rádi odpouštějí, Nežádají tvoji krev; Jen dvě služby věční chtějí, By byl zkrocen jejich hněv:“ „První – bys na jejich prahu Kolena svá ohybal; Druhá – bys jim soka hlavu V příjemnou jim obět vzdal.“ „Tuto poctu za tvou vinu Bohové si zlibují, V odměnu pak toho činu Kněžku svou ti slibují.“ „Volno tobě – kráčet k cíli – Aneb strašný slyšet soud; 69 Procež vyřkni, máš-li síly, To pro lásku podniknout?“ „„Ha! tu řeč ne bohův rada, Nýbrž ďas ti v ústa dal, Abys jí tu, plode hada! Srdce lidské rozrýval.““ „„Zapřít víru – přede drvy Kolena svá ohýbat – Zradit vlast – a zbrodit v krvi, Komu moc, ji hájívat –?““ „„Ó! že nemám vlády dosti, Hlavu tvou za výrok stít, Jejž jen ďábel ve své zlosti Mohl tobě v ústa vlít!““ „„Milado – ty nejmilejší Ze všech duší na zemi! Vše – jen, co mi nejsvětější, Pro tě dáti nelze mi!““ „„Vyhoštěn jsem ze své vlasti – Žalář hlásá bídu mou; 70 A však ani pekla strasti Ku zradě mne nepohnou!““ „Ustaň, bídný! trestu boj se Za ta slova rouhavá; K neslýchaným mukám sroj se, Aby změkla šíje tvá!“ Takto zařvav mezi zděmi, Strážníkům kněz pokyne, A dvé drábů s pochodněmi S předsíní se vyhrne. Vězni jeden z lůzy dravé Ruce k sloupům přiváže; Drábi pak pochodně žhavé Staví jemu pod paže. „„Palte – mučte, otrokové! Rozněcujte vůli mou; Strojte však si trýzně nové – Tyto k zradě slaby jsou!““ Takto rce – a v tváři jemu Krutobolný ousměch tkví, 71 V oku pak se trýzněnému Záře křásné duše skví. Divý pohan v podivení Opět zvedne ruku svou; Strážníci pak do vězení Spoutaného odvedou. 72 IV.
Milosti plod.
Hle! na jezeru hvězdném Plující nebes labuť Své družky celuje; A pod jezerem hvězdným, Na lípě tam, hrdlička Své dítky miluje. Však vroucněji a krásněj’ Než labuť nebes družky, Než hrdlička svůj rod, Celují růžná ústa Truchlící děvy v sadě Milosti sličný plod. „Robátko mé drahounké! Rodička tvá nešťastná Perlinku ztratila; 73 Ty perlo srdce dvého, Ty srdce duše dvojí, Ty’s mi ji vrátila!“ „Rodičce tvé nešťastné Uvadnul ve věnečku Nejdražší kvíteček; Ty slíčné zrozeňátko, Ty květe lásky dvojí, Ty’s teď můj věneček!“ „Robátko mé drahounké! Ty světlo oka mého, Ty dechu prsou mých – Ty’s jediná žertvička, Na niž vypláče máti Nešťastné lásky hřích!“ Tak děva k dítku mluví, A s outrpností hledí V ta očka malinká; A nevinné poupátko Radostně se usmívá Co jasná perlinka. 74 Vtom s modrých dívčích očí Dvé krásných slzí splyne Na líčko dítěti, A děva dítko líbá A dítko k srdci vine – A nemůž mluviti! 75 V.
Obět lásky.
Černá noc perutě krajem rozložila, Nebesa své oči za oblaky skryla, Ai! což tamto v dáli na tom chlumě zříti? Co se to tam kmitá? co se to tam svítí? Jsou-liž to bludičky, s cesty svádějící? Čili jest to chyše plamenem hořící? – Bludičky by chodce v propst zaváděly, Chyši by rolníci vodou potápěli. Nejsouť to bludičky, ni horoucí chýše; Tamť hranice strmí, děva s děckem výše. Kolem děvy bílé rudou zář je zříti, – Toto se tam kmitá! toto se tam svítí! 76 Před hranicí jinoch stojí zarmoucený, Milvoj to nešťastný, z vlasti vypuzený. Levice junova k sloupu přikována, Do pravice zbraň mu ocelová dána. „Okovy a meč máš! – vol, v porobě dlíti, Aneb se svou druží ve svobodě žíti! Budeť brzy pozdě – rozhodni se, škůdce – Obětuj milenku – aneb svého vůdce!“ Takto pohan velí, a jun tiše stojí, – Černé oči v slzách, srdce v krutém boji. On hned k dívce hledí, on hned k soudci zírá – Tak vyhlíží lvice, když jí plod vybírá! A hle! plamenové bujně zhůru pnou se, Rudí požárové k dívce přihrnou se; Máť plačící robě vzhůru vyzdvihuje – „Milvoji! spas dítě!“ z ohně vykřikuje. Hoi! tuť jinoch, sevřen hněvem a litostí, Zasměje se smíchem divé zoufalosti; On tu jednou ranou levici svou přetne, On tu druhou ranou soudci hlavu setne....setne... 77 On ne krokem kráčí, ale orlem letí, Se drahou by zhynul plamenův obětí. Raduj se, o cnosti! ze ctitele svého, – Tak umírá láska – srdce šlechetného! 78
PÍSNĚ MILOSTI.
[79] „Duch můj – duch můj – a duše má!“ K. Mácha.
[80] Oddíl první.
I.
Tajemné šero háje líbá, Tajemné šero háje líbá,
 Na nebi hvězdná plane zář; Sem tam se list neb kvítko hýbá, V potůčku skví se Luny tvář. Ai, dívko čistá – Luno jasná! Proč se tak mílo usmíváš? Zdaž se ti líbí země krásná, Že na ni stále pohlídáš? I vece Luna v usmívání: „Hle! kam ten zrak můj stačuje, Viděti sladké celování – Vše líbá, kochá, miluje.“ 81 Vy ptáčkové i druzi moji, Kteřížto znáte lásky slad! O rcete, co vás k sobě pojí? Kdo naučil vás milovat? Ai, slyš! jak z veškerého kraje Rozmanitý sem vane tón; Jako když hudba světů hraje, Zaznívá vděčným hlasem: „ON!“ – 82
II.
Na výsosti hvězdy svítí, Na výsosti hvězdy svítí,
 Dcery noci nejkrašší; Mezi nimi jednu zříti, A ta jest mi nejdražší. Ona jest mi nad vše dražší, Ona těší duši mou; Srdce moje k ní se vznáší, Ruce však se marně pnou! A v tom krásném českém kraji Kvetou sněžné lilie; Jednu z nich mé oči znají, Tu mé srdce miluje. Pro tu tluče, tuť miluje, Po té touží křídlem svým; 83 Přede mnou však proud se duje, A já plouti neumím. Ó že nejsem orlem v šeru, Bych se vznesl ku hvězdám – Neb labutí na jezeru, Bych plul tam – kde mysl mám! 84
III.
Ona dřímá!
Jak jsou krásné spící tváře Polozkvetlé nevinnosti, Když je zlatá slunce záře Svou odívá velebností! Jak se tu ty ňádra něžné V rytmu srdce pohybují! Labutě dvě jsou to sněžné, Po hravých kdy vlnách plují. Jako když dvě růže hrají, Rtové jí se usmívají; Jako čilé vánky vějí, Poletují vlasy její – – Anjeli! jak je zde v háji, Takto dřímá Cherub v ráji! Ai! – což jí to spánek ruší? Jak to hnutí srdce jímá! 85 Nebesa! ach snad již duši Anjel smrti v rukou třímá....třímá... Ztiš se, srdce – ona dřímá! 86
IV.
Pověz mi, o rajské dítě! Pověz mi, o rajské dítě!
 Kdo ti dal to tílko sněžné? Kdo tu duši labutí? Kdo ti dal ty outlé lokty Co dvé bílých perutí? Pověz mi, o rajské dítě! Kdo ti očka holubičí? Kdo dal hlásek slavičí? Kdo propůjčil srdci tvému Ona křídla orličí? Pověz mi to, rajské dítě! Kde ty dary rozdávají? Buduť já tam putovat; Ty pak mne, až nazpět přijdu, Budeš musit – milovat! 87
V.
Neodvracuj, dívko moje! Neodvracuj, dívko moje!
 Vábivé ty rtíky svoje, Neupírej oči v zem! K čemu líce zakrývati? Lze-liž toho nelíbati, Koho vroucně milujem? Netresci mě pro ty city, Jenžto, tebou v srdce vlity, Záhubě teď bouří v něm! K čemu lásce odporovat? Hřích-li, anjela milovat – Hřích též, býti anjelem! 88
VI.
Čarovný sen ověnčil spánky moje; Čarovný sen ověnčil spánky moje;
 I zmírali povlovně obrazové, Poutavší za dne volný ducha let. A usnul jsem. A v šedém chrámě stoje Se obzírám; a v tváři vezdy nové Kouzelný se mi objevuje svět. Tu vyjde kněžka co květ zpannilosti – I svitne blesk a zazní hlahol hromu – A věštkyně líbezným hlasem dí: „Tak výrok zní bohyně nevinnosti: „„Dar nejkrásnější určila jsem tomu, Kdo nejdražší mi obět zasvětí.““ I přiblíží se dívka v téže době; Mladistvý věnec drží ruka bílá, A z růžných úst se slova rozplynou: 89 „Já lilii jsem zasvětila tobě, Ji pěstila jsem, z květu vínek svila; O nejčistější – přijmi obět mou!“ I přiblíží se dítko jak červánek; V ručinkách mu se holubice bělá, A s outlých retů slova splývají: – „A holubinku, již ti nesu v stánek, Má ústa živila i napájela; Jiného nemám, svatá, přijmi ji!“ I přiblíží se též poslední z matek Vršovských synů, nesouci dvě číše; Jí z úst se proudí hořký řeči tok: Zde bohyně! krev outlých nevinňátek, Kteroužto zbarvil hlavu svojí říše Nejukrutnější kmene jejích sok!“ I jdu též já – otevru srdce svoje – A v nich kalich zlatý slza vyplula, Již ňádra moje nejhlub skrývala. „Zde, dím, ta perla z posvátného zdroje, Jenž anjeli se v oku zalesknula, Když jej má ústa – prvně líbala!“ 90 I svitnul blesk a zazněl hlahol hromu – Tuť stála kněžka v záři nejjasnější, A k sluchu mému hlas se povznesl: „Nevinnost lásky jest květ rajských stromů! Nuž, přijmi dar bohynin nejkrásnější, Anť nejdražší’s jí obět přinesl!“ Vtom od kněžky tajenství objevíno, Panenská ruka věno odestřela, Jenž ukryto ve skvosném závoji, – A obraz tvůj jsem spatřil, Anjelino! Jak’s v oné krásné době vyhlížela, Když jsem ti zjevil – že tě miluji! 91
VII.
Lidé jsou, jimž, po kterých jen baží, Lidé jsou, jimž, po kterých jen baží,
 Přístupny jsou slastí zemských zdroje; Po těch však, jenž takové jen blaží, Netoužilo nikdy srdce moje. Nezávidímť vládci šíré říše, V níž jej tisíc denně plesů vítá; Nezávidím napěněné číše Tomu, jenž ni poklady nečítá. Mne v jedinkém blahém okamžení Darem dražším obdařilo nebe; Jest to krásné, svaté okamžení, V němž mi dalo – Anjelíno, tebe! Tebou, slíčná! veškeré to štěstí, Jehož losem nebylo mi přáno, 92 Tebou vše mi nahraženo jesti, I co králům rodem bylo dáno. Duše tvoje nebe jesti jasné, Na němž slunce žití mého září; Myšlénky tvé hvězdy jsou překrásné, Paprsky to s mého slunce tváří. A tvé oko jezero je skvělé, V němžto hvězdy nebe mého planou; A mé perly, to jsou slzy vřelé, Které s modrých očí tvojich kanou. A tvá líce jsou dva ráje živé, Na nichž květy krásy tvé se skvějí, Na nichž duše čistá, srdce tklivé Lilie a růže rozvíjejí. Rtové tvoji jsou dvé sladkých květů, S nimiž zefyr ousměchu si hrává; Z nichžto žížeň láskovroucích retů Rajskou mannu milosti tvé ssává. Srdce tvé – ach toto chrám je svatý, V němžto láska lásce obětuje; 93 Každý cit tvůj klénot jesti zlatý, Jenž všech zemí skvosty převyšuje. A já král jsem, drahá! toho všeho: Koruna má věnec jest milosti, Ovinutý kolem čela mého Rukou tvojí v době blaženosti. Žezlo mé jest harfa milovaná, Jíž bůh lásky obdařil mou ruku; Kouzlem jejím blahá moc mi dána Ku krásnému citů tvojich pluku. Palácem mým každá chyška bývá, Kteráž tebe se mnou uzavírá; A mým trůnem každá lávka bývá, S níž mé oko na tebe pozírá... Milenko! kdož bohatší než já? – 94
VIII.
Jako krajina nebeská Jako krajina nebeská
 Jesti krásná moje vlast; Vlast a Ty, ctná dcero česká! Jediná jste moje slast. Vás co duši svou miluji, Vám život svůj zasvěcuji; Heslem mým buď v každé době: „Vlasti mé – a tobě!“ Kamkoliv mě v širé zemi Povolá kdy osud můj: Pod nebem i mezi zděmi – Vlasti syn a přítel tvůj! Váš jsem všude s tělem, s duší, Česnému jak Čechu sluší; Všude žít chci ku ozdobě Vlasti své – a tobě! 95 Byť i krutost losu mého Srdce moje trhala, Byť i zbraně všeho zlého Na hlavu mou vrhala – Pod praporcem lásky dvojí Se silou se síla spojí, Bych neklesnul v této zlobě Vlasti své – a tobě! Až pak někdy mně též máti Chladné lůžko ustele, Až budu již objímati Posledního přítele; Až se můj zrak trhat bude, Jazyk můj až vlády zbude – Ještě vzdychnu ve své mdlobě Vlasti své – a tobě! I až v zemi nejmilejší Klidně budu spočívat, Až mi druh můj nejvěrnější Nebude můj kámen znát; Až tam na mé hrobce prosté Polní kvítí s travou zroste – Budu žehnat ještě v hrobě Vlasti své – a tobě! 96
IX.
Jak tu přepokorně klečí Jak tu přepokorně klečí
 Před tím svatým obrazem – S tou tajemnou oka řečí, S tím ctné duše výrazem! Její duše liliová V srdci slunce světa dlí; Její oči jsou dvě slova – Jimž jen Tvůrce rozumí! Harfa jesti srdce její S krvavými strunami; Ústa její žalmy pějí Hlubokými vzdechami. Oč tu asi nebe prosí? Jakáž svírá cnotu strast? 97 Ach! což její oči rosí? Modlí se snad za svou vlast? Ticho, ticho bouře divá! Neruš tento svatý chrám; Klekni, noho kroků chtivá – Zde se modlí Seraf sám! Obletujte, anjelové, Nedejte ji rušiti; Pojďte, vlasti geniové, Učte se tu modliti! 98
X.
Osud káže – pěvec Muzu vzývá, Osud káže – pěvec Muzu vzývá,
 Smuten béře harfu do ruky; Ještě jednou city své vylívá, Ještě jednu píseň Ti zazpívá, Aby umlk – ach – snad navěky! Měj se dobře, slunce nebe mého! Nejkrásnější ducha myšlénko! Dokud pamět blaží druha tvého, Nevypudí nikdo z mysli jeho Věčně sladké slovo: milenko! Měj se dobře, ráje mého růže! Srdce mého cite nejblažší! Spojiti, co Bůh rozloučil, úže, To ne země, to jen nebe může – Zatím s Bohem, duše nejdražší! 99 Měj se dobře perlo vlasti svojí! Českých lučin skvostné kvíténko! I až s těmi Bůh mě rozedvojí, Ještě bude zníti v duši mojí: „Drahá vlasti! drahá milenko!“ Anjelíno – měj se navždy blaze! Nic tvé něžné srdce nezarmuť! Nerozborné osudu jsou hráze – Měj se dobře, milostný obraze! Slunce – růže – perlo – s Bohem buď! 100
Oddíl druhý.
XI.
Jak těžko jesti růži v máji, Jak těžko jesti růži v máji,
 Když sevřena dlí v poupěti! Jak těžko jest slavíku v háji, Když nemá komu zapěti! Jak těžko jest i srdci v těle, Když je užírá zlý jed žele – A ono nesmí kvíleti! O tajné boly – kruté boly, Vy skály v rukou neštěstí! O tajné boly – kruté boly, Jak těžko jest vás unesti! O tajné žaly – kruté žaly, V kom jste se vy nerozléhaly, Ten neví, co jsou bolesti! 101 Co jest ti, srdce zarmoucené? Proč hoře tvé se zavírá? – O plačte oči zakalené, Vzdychejte, těsná ňádra má; Žalujte, ústa, tvorstvu všemu, O ulehčete srdci mému – Hle, ono hořem umírá! Ach, oči nesmí zaplakati, Ni prsa vzdechů zjeviti; Ach, ústa nesmí žalovati – A srdce musí cítiti! – Ó jak jest těžko růži v máji, Kdy v poupěti se těsném ztájí – A nemůže se rozviti! – 102
XII.
Již Jí není! – zhasni nebe svíce, Již Jí není! – zhasni nebe svíce,
 Zatemni se, modré klenutí; Noci, noci – zastiň moje líce, Zahal den můj černou perutí, Vzdychej se mnou v tichohrůzném znění: Již Jí není! Již Jí není! – povadni vše kvítí, Vymři vůně sadům květnatým; Řeky, řeky – co mé srdce cítí, Zvěstujte to hájů posvátným, Zastonejte v dutém hlaholení: Již Jí není! Již Jí není – slyš mě, tvorstvo lesů, Skloňte křídla, rychlí větrové; Ptactvo, ptactvo – zanech lásky plesůplesů, Hlásej horám hoře duše mé, 103 Žaluj krajům v zádumčivém pění: Již jí není! Již Jí není – duše její žije, Srdce její ňádra kolíbá; Oči, oči – ach! ty rosa kryje – Ona žije, Ona pláč můj zná; A však pro mé, pro mé potěšení – Již Jí není! 104
XIII.
Jak truchlivo – jak tesklivo! Jak truchlivo – jak tesklivo!
 Ach, vůkol ani hlásku! Sem, harfo má! dej na jevo Mou vroucí k tónům lásku. Nech zvukot tvůj se rozpluje, Co kdy Čech máti zvoní; Mé srdce tóny miluje, Má duše k nim se kloní. Ai, duše, duše ztrápená! Již bude harfa zníti; Rci, jaký zpěv ti klidu dá? Jakou chceš píseň míti? – „Jest hvězda rajská v lůnu mém, Na níž se svět můj sloní; Chceš-li mě vznésti k výsostem, Pěj myšlenky mé o ní!“ 105 O srdce, srdce sklíčené! Již touží pět vše síla; Nuž, co tě zbaví tísně tvé? Jakáž ti píseň míla – „Jest kněžna lásky v lůnu mém, Jenž nade vším zde tróní; Chceš-li mě vzdáti blahostem, Pěj city moje pro ni!“ Vy ústa, ústa toužebná! Již harfa připravena; Nuž, jaká píseň velebná Má býti nazvučena? – „My známe dívku jako květ, My toužily vždy po ní, My ssály s jejích ústek med, I budem zpívat o ní!“ Ty ruko, ruko dychtivá! Ai, což mám opěvati? Při jaké písni, družko má, Chceš struny probírati? – „Známť já tu něžnou dívčinku, K níž srdce tvé se kloní; Já tiskla její ručinku, I budu hráti pro ni!“ 106 Nuž blaho mé – ty jediné, Má harfo smutnozvuká! Rozkřídli struny stříbrné, By prchla zhoubná muka. – „Kde dlíš, o dítko milené?“....milené?“... Mé oko slzu roní? – Proč pláčeš, posle duše mé? – „Já? – ach, já plači pro Ni!“ 107
XIV.
Proč, líbezná růžinko, Proč, líbezná růžinko,
 V panenském zardívání Hlavinku sklopuješ? Ai, pověz, má květinko, Proč touto čistou slzí Své očko zrošuješzrosuješ? O vímť já, růže rdělá, Kdo hlavinku tvou sklopil, Kdo očko zarosil! Takť Ona vyhlížela, Když jsem byl její líce Ponejprv políbil! – Proč, lilie bělostná, Tvá nevinná hlavinka Se smutně skloňuje? 108 Proč, květinko milostná, Tvé krásné, něžné líčko Perlinka svlažuje? O vímť já, lilí skvělá, Co líčko tvoje vlaží, Co skloňuje tvůj hled! Takť Ona vyhlížela, Když jsem k ní, slze, vzdychnul: „Líbám tě naposled!“ 109
XV.
Modré oči, modré oči, Modré oči, modré oči,
 Ach vy sestry usměvavé! Proč ty hledy vaše hravé Rozehrály srdce mé! Modré oči, modré oči, Studnice vy krásné Víly! Proč jste v sobě potopily Všecku mysl duše mé! Modré oči, modré oči, Kapky rosy z rajských květů! Proč po slasti blažších světů Roztoužili rty jste mé! Modré oči, modré oči, Slzy Lásky! co jste dály, Že jste mžikem rozplakaly Oči, hlas i srdce mé! 110 Modré oči, modré oči, Ach vy šípy Amorovy! Kdož popíše mdlými slovy Boly váma zplozené! Modré oči, modré oči, Ach vy hvězdy nad mořem! Proč vodíte jenom hořem Srdce váma svedené! Modré oči, modré oči, Ach vy blesky čarné síly! Proč jste raděj’ nezničily Srdce váma raměné! Modré oči, modré oči, S nimižto mi všecko vzato – Života půl dalbych za to, Kdybych říci směl: „jste mé!“ 111
XVI.
„Až se jabloň květem přioděje, „Až se jabloň květem přioděje,
 Outlá růže až se začervená, Filoméla až se rozepěje, Rozmarína až se zazelená, Až bude lze věnečků z ní navit – Pak, můj milý budem svatbu slavit!“ „„Již se jabloň květem přioděla, Outlá růže již již červená se, Filoméla již se rozepěla, Rozmarína již nám zelená se... Tak jde hrobník hroby dva připravit – Pojď, má drahá – budem svatbu slavit!““ 112
XVII.
Anjelíno! dcero krásy, Anjelíno! dcero krásy,
 Kvítko rajských palouků! Zdvihni oči k sídlu spásy, K hvězdnatému oblouku. Tam je volna ona láska, Jižto váže krutá zem; Tam ta srdce spojí páska, Jenž tu tlukou hluchým zděm. Pojď, o pojď, má večernice! Ukonči dne mého strast; Nes mě, rajská holubice, Ve svou svatou, věčnou vlast. V jednom úst tvých doteknutí Vsaji tam všech rájův med; 113 V jediném tě obejmutí Obejmu tam celý svět! Pojď, o pojď, ty slastí zdroji! Svlaž mé srdce v hoření; – V bytosti tvé se mi pojí Celé krásné stvoření! Oko tvé je slunce moje, K tomu touží oko mé; Anjel můj jest duše tvoje, Nebe moje – srdce tvé. Pojď, o pojď, mé utěšení! S okem, duší, srdcem svým; Učiniž mě v okamžení Na vše věky blaženým! 114
XVIII.
Mezi rodem Floře k boku Mezi rodem Floře k boku
 Mnohým růže kněžnou bývá, Když ji lásku rozvije; A však mému přece oku Nejvíce vždy lahodívá Bělotvárná lilie. Mezi jmény strážných duchů Mnohé bylo velebeno, Že tak libozvučno je; A však mému přece sluchu Harfy tónem jesti jméno: Anjelína – Marie. Marie! – ty krásné jméno! Plno lásky – plno vděku – Plno svatých ponětí,- 115 Krásné – drahé – sladké jméno! Ani moři všeho věku Nevyjdeš mi z paměti! – 116
XIX.
Obraz Tvůj mne obletuje, Obraz Tvůj mne obletuje,
 Když mě Zora v háje zve, Když tu slavík povltavský Milost hlásá Růži své. Obraz tvůj mne obletuje, Když si labuť s vlnou hrá, Když panenská holubička O samotě rozjímá. Obraz tvůj mne obletuje, Láska-li kde žaluje, Pronikne-li ucho moje Anjelský zvuk: „Marie!“ Obraz tvůj mne obletuje, Když lid pannu panen ctí; 117 Na věži když Loretanské Marianská píseň zní. Obraz tvůj mne obletuje, Když se zavrou lilia, Když se šerem porozléhá Slavné: „Ave Maria!“ Obraz tvůj mne obletuje, Zřím-li k jasným tělesům, Když mě orel nadtatranský K hvězdným vznáší nebesům. Obraz tvůj mne obletuje, Když se blíží doba snů, Když bůh noci otvírá mi Skvělou říši – anjelů! 118
XX.
Vidím Tě opět, zoře lásky mojí? Vidím Tě opět, zoře lásky mojí?
 Vidím Tě opět, obraze mých snů? – O rozezvuč, mé srdce, harfu svoji; Zaleť, o duše, k věčné lásky zdroji, Oslavte svatou chvíli tu mých dnů: Ty, jenž jsi se mnou kvílel v trudném čase, O zaplesej teď se mnou, drahý hlase – Vidímť Ji zase! Ty rtíky, jenž mne nejdřív políbily, Ta líčka, jenž jsem první celoval, Ty očinky, jenž pro mne slzy lily, Ty ručinky, jenž pro mne vínek vily, To srdce, jež jsem prvně miloval....miloval... Toť Ona – Ona – v celé svojí kráse! O hvězdy – echo – háje – luny jase – Vidímť Ji zase! 119 Než ach! – o slyš, jaká to se mnou změna! Jak proměnilo nebe osud můj! Již naděje vše sladká usmrcena... Již slova ta, jenž víží, proslovena – A každý krok, jejž činím, volá: „stůj!“ Hle! Růže má, jenž’s ke mně sklonila se – Tak změnil se tvůj pěvec v krátkém čase – Tak zříš mne zase! Jdi, Růže má! ty’s pro mne nevykvetla; Jdi – opusť mě – nezhořčuj muku mou! Ten věnec, jejžto milost pro nás pletla, Ten krásný věnec neuzří již světla.....světla... Jdi, Růže má – již slunce za horou! Jdi, Růže má – tam, vše kde přijde k spáse, Kde Abelard s chotí svou objímá se – Sejdem se zase! 120
Moudrost otcovská.
Prvotiny didaktické básně „Salomon.“
[121]
I.
Synu! když se’s počal smáti, Synu! když se’s počal smáti,
 Roditele svoje zoče, První z tvých slov bylo: „Máti!“ Druhé z tvých slov bylo: „Otče!“ Když jsi počal s nimi hráti, Kolem krku jim se toče: „Miluji tě – pravil’s – máti! Nosím tebe v srdci, otče!“ Když jsi počal Tvůrce znáti, Skvostné dílo jeho zoče, Učila tě zbožná máti Modliti se k němu: „Otče!“ Když se’s počal světem bráti, V ráj své slavné Vlasti vkroče: 123 „Krásnou – zvolal’s – dal’s mi Máti, Jenž jsi na nebesích, Otče!“ – Přestaneš se někdy smáti – Zazní zvon, i na tě soče; Naposled pak zvoláš: „Máti!“ Naposled pak zvoláš: „Otče!“ Čiň – bys moh pak provolati, Mroucí oko slzou smoče: „Miloval jsem tebe, Máti! Nosil jsem tě v srdci, Otče!“ 124
II.
Co jest láska, synu drahý! Co jest láska, synu drahý!
 Neví, sám kdo nezakusí; Kdo však poznal cit ten blahý – Věčně ho již neudusí! Bůh co jest, můj synu milý! Nepoví ti péro husí; Ti však, jenž jej pocítili – Věčně milovat jej musí! 125
III.
Synu! dřív než počneš žíti – Synu! dřív než počneš žíti –
 Nechceš-li se někdy dočkat Stáří čestné bez vrásky, Rozvaž věrně na své mysli, Vřele pak i v srdci pociť Tyto slušné otázky: Co jest jaro beze kvítí? Co jest léto beze klasů – Matka bez dcer, bez synů? Co jest jeseň bez ovoce? Co jest zima beze sněhu? Co jest život – bez činů? Co jest kvítí beze krásy? Co jsou klasy bez zrna – Dítky duch zbaveny? Cožť ovoce bez chuti? Což i sníh jest bez bělosti? Co jsou činy – bez ceny! 126
IV.
Činíš-li, co chvalitelné, Činíš-li, co chvalitelné,
 Čista-li jest duše tvoje – Smrti neuprositelné Nestrachuj se, dítě moje! Není vše tak strašidelné, Jak to malíř obrazívá; Nejsouť kosti bezetělné To, čím smrt se přiodívá. Smrt – v podobě viditelné – Děva líce ubledlého! V postavě té bledotělné Neníť nic tak strašlivého! Čím však duši nesmrtelné Strašnou se neb krásnou stává – 127 To jsou oči zrdcadelné, V nichž se duch náš vidět dává! Oči tyto zrcadelné Příčina jsou, že se mnozí Zhledu smrti bělotělné Jako noční stvůry hrozí – Oči tyto zrcadelné Příčina, že mnohým z lidí Pohled smrti bledotělné Anjelským se býti vidí! – 128
V.
Synu! vzezři k výši nebe, Synu! vzezři k výši nebe,
 Sklop své oči k země báni, Pohruž oko vnitřní v sebe – A pak klekni v děkování! Příroda – ta mocná paní, Příroda – ta máti milá, Při svých skvostů rozdávání Vše matersky obmyslila. Nebi dala hvězdy krásné, Zemi dala kvítí skvostné, Moři dala perly jasné – Tobě dala – srdce cnostné! 129
VI.
Synu můj! vše živobytí Synu můj! vše živobytí
 Duše moje zasvětila, By jen mohla docíliti – Cnost by se ti zalíbila! Zákonů ti nechci dáti; Nad ně mohu tebe vznésti, Možno-li jen ukázati, Šlechetnost jak krásná jesti! Vůle vůli podrobená Nehoda jest šlechty cnosti; Vůle s cností spřátelená – Tato nezná povinnosti! Kdo jen proto k cnosti čelí, Že k tomu kdos ponabízí, 130 Aneb že to kdosi velí, Otrokem jest vůle cizí. Kdo však to, co rozum chválí, Z lásky, ne však povinnosti, Chce a od zlého se dálí – Milencem ten sluje cnosti! Cnost jest anjel, jehož kráse Nic nemůž se vyrovnati, Kdo ji poznal v plném jase – Ten ji musí milovati! Cnost jest krásy tak mohoucí, Že ji musí rozum ctíti, Že ji musí srdce tlouci, Že ji musí vůle – chtíti! 131
VII.
Pohleď, synu, ku měsíci, Pohleď, synu, ku měsíci,
 Za prchlým jak slunce spěje. Jak se líbě k tvému líci Bledý poblesk jeho chvěje! Nezříš jej však v jeho kráse; Neb on, lesknouti se chtěje, Pouze světlem odívá se, Jehož mu slunce přeje. Aniž jsou to slunce tváře, Z čeho první zář se leje; Sluceť svítí bleskem záře, Jížto se tvář Boží skvěje! Kdy jen tedy měsís tobě Úsměch svůj kol tváří seje, 132 Mysli vždy v té krásné době – Že se Bůh tvůj na tě směje. Pomysli, když slunce tebe Plápolem svým v líci hřeje – Že to líbá Otec z nebe Růže tvého oblíčeje. Neodvracej nikdy líce, Zkadkoliv dech světla věje; Každéť vyšlo ode svíce, Při níž Seraf Tvůrci pěje! – 133
VIII.
Synu – jak se často v světě Synu – jak se často v světě
 Převracené věci dějí! Mnozí touží po osvětě – Osvítit však neumějí Kdo jen hanlivými slovy K osvětě svůj národ budí, Podobá se šílencovi, Rukama jenž temnost pudí. Chceš-li temnost rozptýliti, Učiň den – noc zajde sama; Bludy chceš-li vypuditi – Pravdě uč, jenž není známa! 134
IX.
Stůj, o synu! napni zraky – Stůj, o synu! napni zraky –
 Počíná se světem dníti! Zničeny jsou noci mraky – Slunce svítí! slunce svítí! Viz ten blankyt – viz ty hory – Tam ty háje – zde to kvítí – Popatř na ty četné tvory....tvory... Ó kýž lze jen okem býti! Jak jest ten svět Boží krásný, Nikdo nezví, nepocítí, Dokud pravdy záblesk jasný Ducha jeho neosvítí! 135
X.
Ve tmě šli jste po lučinách, Ve tmě šli jste po lučinách,
 Kudy v světle nyní jdeme; šlapali jsme po květinách – Nyní pak je celujeme. Ach, můj synu! slepý člověk Přečasto se z činů viní, Jichžby on se hrozil po věk – Věda jenom, co as činí! 136
XI.
Nevěř, synu: polosvětlo Nevěř, synu: polosvětlo
 Lepší že jest nade světlo; – Jasný den noc předčí vezdy, Lepší slunce nežli hvězdy! Pod paprskem noci světla Ještě růže nevykvetla! Pod měsícem ještě málo Čackých plodů pouzrálo! 137
XII.
Neboj se – jak častokráte Neboj se – jak častokráte
 Z liché bázně mnohý řečí – Osvěta že pravdy svaté I cnost vrhne v nebezpečí. Hvězda hvězdu nezastíní, Pravda pravdu neponíží; Perla perlu nepošpiní – Pravda cnosti neublíží! 138
XIII.
Komu sen vykouzlil ráje, Komu sen vykouzlil ráje,
 Ten se rmoutí z rozednění; A tak mnohý pravdě laje, Budící z milého snění. Ty však nechtěj pravdě láti, Činíť to jen rozum kusý; Nechť i svět se na rub zvrátí – Pravda pravdou zůstat musí! Mužně hlediž pravdě v čelo, I když tě chce znepokojit; Byť i srdce krvácelo – Pravda je též umí zhojit! 139
XIV.
Viz, mé dítě, jak se země Viz, mé dítě, jak se země
 Ve své kráse zjevuje! K slunci hledí všecko plémě, Obět svou mu věnuje. Sličná růže k němu dyše Lásku svoji májovou; Lilie pak ve kališe Zdvihá k němu duši svou. Slunečnice zhůru stojí, Zlato své mu podává; Violinka myrhou svojí Pokoru svou vyznává. Větérkové obletují, Berouce vše na křídlo, 140 Ochotně pak obětují Ambrovonné kadidlo. A hle! slunce usmívá se, Zalíbení zjevuje, Že mu země v také kráse Obět svoji zjevuje. Synu! bys se Bohu kořil, Netřeba bys hrůzným byl, Nechceť On, jenž krásu stvořil, By ji člověk – zohavil! 141
XV.
Dvé dal vůdcův Tvorce světu, Dvé dal vůdcův Tvorce světu,
 Slunce dni a měsíc noci; Tobě pak dal zdravý rozum, A hlas srdce ku pomoci. Slunce-li nás opustilo, Měsíc nám je ponahradí; A kde mlčí moudrý rozum – Tam ti dobré srdce radí! Když se však ni měsíc neskví, Posvítí nám jasné hvězdy; A když i tvé srdce mlčí – Ptej se moudrých přátel vezdy! 142
XVI.
Krásná – slavná – věčně nová Krásná – slavná – věčně nová
 Jesti mluva světa báně, A jen světlo jeví slova, Jež v ní píše ruka Páně. Lépe při světélku státi, Nežli ve tmě, vše kryjící; Komu nelze slunce dáti – Tomu podej aspoň svíci! 143
XVII.
Patř, mé dítě! na tu jabloň, Patř, mé dítě! na tu jabloň,
 Jak tu stojí v tichosti; Každého jak vlídně vítá K důkazům své štědrosti! Tu přichází člověk divý, Zbraní svou ji ztrýzňuje; Ona pak mu za vše rány – Plod své lásky věnuje! Budiž jako strom, o synu! Jímž tě Bůh tvůj učit chce; „Kdo jej tepe, kamenuje – Tomu dává ovoce!“ 144
XVIII.
Zvony zovou k pobožnosti; Zvony zovou k pobožnosti;
 Tam zří člověk ku nebi, V nábožném pak vytržení Tvůrce světa velebí. Tamto stojí člověk jiný – Nemodlí se – neklečí – Nýbrž hlasem hříšnodrzým Bohu svému zlořečí! Bůh pak světlem svojí lásky Stejně oba odívá, A tak mlče k tobě praví: „Člověče – buď jako já !“ 145
XIX.
Rosný déšť se perlí s nebe, Rosný déšť se perlí s nebe,
 Viz ty kapky, synu můj! Prach je pustí mimo sebe, Kvítko je jme v kalich svůj. Zpomeň si, o synu, na to, Dospěješ-li k vyšším dnům; „Nepředkládej psům, co svato, Ani perly – selatům!“ 146
Básně drobné. Od roku 1835–1840.
[147]
Vesna.
Jaro plášť svůj rozprostřelo, Pron se rouchem modrým šatí; Synu Zory skví se čelo, Vlasy jeho zemi zlatí. Zde s Rusalkou Víla jásá, Tam se louka v duhy mění; Onde zefyr krajům hlásá Varit hajských liboznění. Slíčná Vesna kvítím pluje, Kolem ní se bůžci koří; Hóra poupy rozvinuje, Bůžci vůni s barvou tvoří. Za bohyni Milků roje, Uměny a Milostenky, 149 Chtíce věnčit reky svoje, Svíjejí květ ve prsténky. Též i českých Uměn pole V měnivé se lesknou kráse, Též i v jejich svatém kole Slíčná Vesna usmívá se. Zde se vine z poupy kvítko, Onde skví se již květ máje; Všude touží nebes dítko Život vlíti v símě ráje. A kde před nedrahým časem Ticho noční domovalo, Tam varito zvučným hlasem Ozývat se započalo. Dcero rajská, zdob země! Dejž, ať nádějí se kojím – Parnasu českého témě Že již bude sídlem tvojím! 150
Dcerám českým.
Dcery české – růže vlasti V jejím krásném novém máji! V jakéž tone srdce slasti Mezi Vámi – v zemském ráji! Něžné mysli sladké zjevy, Krása těl i krása duší – Všecko hlásá, že jste děvy, Jimžto Čechyň jméno sluší! Nepřestaňte, růže! žíti, Jako věrné Vlasti kněžky; Pak se opět bude skvíti V knize Slávy sláva Češky! 151
Znělky.
I.
Čarokrásné jest to podívání, Čarokrásné jest to podívání,
 V jezerní kdy labuť jasnotě Sněžné dcerky zrána v jednotě V materském si vodí zahrávání. V přemilostném když se-usmívání Po nebeské luna modrotě S družkami si kráčí v temnotě – Čarokrásné jest to podívání. Krásnější však obraz oko zírá, Kdykoliv se máti laskavá V lepotvárných kole dcer ubírá. Než co nade vší tou krásou králí – Jesti Vlast, zvolivší sídla svá, Kde jí krásné duše obět pálí! 152
II.
Veleslavné jest to poslyšení, Veleslavné jest to poslyšení,
 Když se hrne s věže dómové, Jako s hory bystří proudové, Stříbrozvukých zvonů hlaholení. Ohromných kdy varhan hlučné znění Ve prostorné klenbě chrámové Stíhají velební hlasové – Veleslavné jest to poslyšení. Slavnější však zvuky ucho slýchá, Kdykoliv slavící Příroda Bouřným vichrem v rachot hromu dýchá. Než co vši tu slávu mění v pěny – Jest hlas vítězného národa, Zvukem trub a bubnů projevený! 153
III.
Dnové rajští – zlatověcí dnové! Dnové rajští – zlatověcí dnové!
 Kam jste prchli, dnové mladosti, Kdežto srdce, prázdno žalosti, Pocítilo denně slasti nové? Tehdáž pěly – ó vy sladcí snové! – Dívky české, plny milosti, Z pouhé lásky k líbé zvučnosti Nervům něžným líp než slavíkové. Zhasla hvězda růžového věku – Umlkli již pro mne pěvkyně, Oněměly srdce vládkyně. Smuten hledám bolu svému léku, Obět nesu, naděje se vděku; – Urazí však ucho – Němkyně!
154
Povzbuzení k zpěvu.
Pějme písně liboplynné, Písně české, druhové! Dokud český zpěv nezhyne, Nezhynou též Čechové! Ohlídněm se do okresku Po luzích i hájích všech – Neuzříme místa v Česku, Kde by nebyl zpíval Čech. Sám rek český písně bájil, Písně vroucně miloval, A když vlast svou chrabře hájil, Písněmi též bojoval. Vyšehradem pohyboval Slavný předek Záboje, 155 Když co Orfej prozpěvoval, Zova bratry do boje. Pročež pějme písně plynné, Písně české, druhové! Dokud český zpěv nezhyne, Nezhynou též Čechové! 156
Vojenská.
Zhůru, bratří! zbrojme paže, Král a láska k vlasti káže, Doba k boji zve; Déle, déle nemeškejme, Ruče bedra opásejme K spáse vlasti své! Trouba volá, prapor věje – Nechť se zdráhá, nechť se směje Plémě vahavé; Pevně, pevně v slibu stůjme, Mužně vůdce následujme K spáse vlasti své! Boj se blíží! boj se blíží! Brzo spadne, co nás tíží – Břímě hubivé; 157 Z boje, z boje zkvete sláva! Chrabře hajme svatá práva K spáse vlasti své! Nuže! zhoubců svých se chopme, V proudu vlastní krve stopme Škůdce žížnivé; Rychle, rychle meče tasme, Věrné krále svého spasme K spáse vlasti své! 158
Pospolitá.
Sladce ten zpěv český plyne V kole spolku ctného; Nuže, druzi! doba kyne – Pějme, ať se vůkol line Proud sladkosti jeho! Mocným kouzlem srdce zejme Číše mělnického; Nuže, bratří! nemeškejme, Píme ho a nalívejme Ke cti Otce svého! Milokrásně rozekvítá Tvář dívenky české! Nuže, dokud v srdci svítá, Nechať sbor náš v lůno vítá Tvory ty nebeské! 159 Blaze jesti v společnosti Věrných Čechů dlíti! Nuže, muži českých cností! Nechme lásku s upřímností Ve svém spolku žíti! Česky sobě zazpívati, České víno píti, České dívky celovati, Čechy vroucně milovati – To jest Čechem býti! 160
Máj. (R. 1834.)
Sličný máj V luh i háj Život leje; Vše se hýbá, vše se směje, Všude rozkoš, všude ráj! Doliny, Roviny Kryje kvítí, Na ně zlaté slunko svítí S jasnomodré výšiny. Včelek roj, Letě v boj, Plesně bzučí, Tu brav skáče, tam skot bučí; Pastýř zkouší zvučný stroj. 161 Kamkoli Po poli Oko točím, Veselost a plesy zočím, Život vidím na roli. Ptáčkové Hlásky své Vydávají, Potůčkové klokotají S nimi písně májové. Květnice, Štěpnice Vůni šíří, Stydlivě se růže pýří, Jak nevinná dívčice. Dívky, ai! Dokud máj, Vijte věnce Z jarních růží pro mládence – Rychleť prchne máj i ráj! 162
Jinochovo přání.
Na té panské stráni Buk se s bukem svírá; Krásné outloboké Děvče modrooké Bukvice tam sbírá. Kéžbych já byl ptáčkem Slaďounkého hlásku! Přes tu modrou říčku Letěl bych k lesíčku, Pěl bych jí svou lásku. Kéžbych byl květinkou, Kvetoucí dle říčí! Vloudil bych se tiše, Líbou vůni dýše, V ňádra holubičí. 163 Kéžbych byl větříkem S křídly čipernými! Vanul bych tam čile, Zahrával bych mile S vlásky hedvábnými – S vlásky hedvábnými, Vínkem vázanými – A pak zlíbal čílko, Zlíbal bílé tílko Ústy horlivými. 164
Opuštěný.
Zpannilý měsíčku! Rád na tebe hledím, Když na tom chodníčku Opuštěný sedím. Vidímť já na tobě Plačící dvě oči A i mně v té době Slza oko močí. Zpanilý měsíčku! Co dělá ta milá V jejímžto srdíčku Duše moje žila? Ach, ty srdce malé! Mnohý by tě hledal; Jábych mu tě ale Za celý svět nedal. 165 Zpanilý měsíčku! Nikdo-li s ní není, Vzdej jejímu líčku, Vzdej mé políbení. Zjev jí, že se soužím, Věřím a miluji; Zjev, že prudce toužím – Ale pochybuji! 166
Návrat milého.
Letí, letí slavíček Přes dolanský trávníček, Za trávníčkem sedne, Krásnou pannu zhlédne; Sedí Hana pod jabloní A žalostí bledne. „Proč pak oči sklopuješ A své srdce sužuješ? Vzdej se, děvče, plesu! Jsemť já posel z lesů, A mladému srdci tvému Potěšení nesu.“ „„Ach, jak se mám radovat? Jak se nemám sužovat? Povadlo mé kvítí, 167 Slunce mé nesvítí, Milého na vojnu vzali – S kým se potěšiti?““ „Neplač dívko zpannilá! Tvůj milý mě posílá, Zdráv že z vojny jede, Vraníka ti vede, Aby ti svou veselostí Zjasnil tváře bledé.“ Odletuje slavíček, Řehce, řehce vraníček; V líbém usmívání Hoch se k dívce sklání; Bledé tvářičky se rdějí V horkém celování. 168
Vojínovo loučení.
Červánek se ukazuje, Brzy rána udeří; Zhůru, zhůru, má matičko! Chystejte mi snídaníčko, Vlast mi chystá večeři! Děkuju vám, můj tatíčku, Za otcovské starosti; Jestli v bitvě nezahynu, Dočkáte se na svém synu V krátkém čase radosti! Děkuju vám má matičko, Za materské vedení; Jestli se již nenavrátím A vám lásku neodplatím, Pánbůh vám ji odmění! 169 Připněte mi šavli k boku, Ostruhy sem na nožky! S Bohem buďte, moji milí! Krásný jest ten kabát bílý S červenými vejložky! Jíž se slunce ukazuje, Brzy rána udeří; Rychle, rychle, má matičko! Dejte mi mé snídaníčko, Král můj dá mi večeři! 170
Zastaveníčko.
Půlnoční chladno věje, Otvírají se hroby, Nastává duchův moc; Slyš pláč nočního ptactva – O hrůzné, hrůzné doby! Milenko – dobrou noc! Pochodně noční hoří, Nebeská lampa svítí, Noc jasná jako den. Slyš hlasy se hřbitova – Já musím dále jíti; Milenko – sladký sen! Mně sen můj nemoc vzala, Nadarmo, ach nadarmo Již volat o pomoc! Čeho s ty srdci dala – To dal jsem já i ústům... Milenko – dobrou noc! 171
Dívka bez chyby. Dívka bez chyby.
 „Krásné dítě! Všecky cnosti Srdcejemné zpannilosti Bytost tvoje spojuje: Duši plnou nevinnosti, Tílko plno grácie!“ „Jednu ale chybu já ti Přece musím vytýkati“....vytýkati...“ „„Což se pánu nelíbí?““ „Že mě nechceš milovati!“ „„Nuž – tedy jsem – bez chyby!““ 172
Počátek Lady.
Slavili jsou bozi Dobu nejkrásnější, Obletoval sbor jich Úsměch nejjasnější. Ai, tu kynul Perun V blahém radování: „Krásné jesti, vece, Bohův usmívání!“ „By však doba dnešní Navěky se skvěla, Zjeviž se náš úsměch Ve podobě těla!“ A když opět kyne Mocná nebes vláda – 173 Hle! tu vznikne děva, Vznikne božská Lada. Vnady sličné Vesny Zdobí její tělo, Jasoň zlatí vlasy, Ozařuje čelo. Na milostných lících Jitřena se směje, Z čarovných pak očí Pron svůj ousměch leje. Zhlédnuvši pak božstvo Nebevládce dílo, Nad lepotou jeho Vše se podivilo. Zradovaloť se tu Z podobenství svého, Velebilo tvůrce I stvoření jeho. 174
Oželení.
Zvony lkaly píseň žalostivou, Za rakví lid kráčel ke hrobu; Mezi lidem s tváří přetruchlivou Slzící jsem spatřil podobu. „Kdož to?“ táži se; – „choť zesnulého,“ Odpoví mi kdosi opodál; „A ta mládež blíže rakve jeho?“ – „Dítky to, jimž on byl život dal.“ Zvonky ztichly, žalmy zaznívaly, Rakev klesla na dno hrobové; Dítky s matkou otce požehnaly, Slzami jevíce hoře své. – Blažen, kdo ví, nad jeho že rovem Drahé oko slzu vyline, Nad chladným že prachu jeho krovem Horký lásky vzdech se rozplyne! 175 „Ach! kdož někdy na tvém zprahlém hrobě Svlažující slzu vyroní? Kdo, ach kdo tam v osamělé době S modlitbou se Soudci pokloní?“ Takto vzdychna, oči své jsem sklopil, Bolný cit proniknul duši mou; Nemaje, kdo by mne slzou skropil, Zaslzel jsem, ach! sám nad sebou. – Umřel jsem! – ó nediviž se žádný; Vímť, co žít jest a co umříti! Komu duši odňal osud zrádný – Tomu-li žít víc než nežíti? Srdce mého duši nejmilejší, Duše mojí srdce nejdražší – Obé vzal mi v době nejmocnější, V nížto zmařil sny mé nejblažší! Umíral jsem – a hle! oko drahé Oplakalo svého přítele! Není-liž to umírání blahé, Při kterémž i truchlí anjelé? Ústa krásná za mne modlila se, Očka slíčná pro mne plakala; Na hrobě – mém srdci – v rajské kráse Z každé slzy lilje zkvítala. 176 Přijmi dík můj, dcero vlasti milá! Za oběť nad urnou bláhy mé; Co tak čistá kněžka zasvětila, Musí býti bohům příjemné! Rci, čím zplatím perly oka Tvého, Ježto zplodil outrpnosti cit? – Perly z moře citu anjelského Nemůže než anjel odplatit! 177
Dvě kouzla.
Znám dvě kouzla, jenžto srdcem naším, Co dech Tvorcův světem, hýbají; Jenžto ducha ku krajinám blažším Křídla orla čarně zvihají. Jedno v srdci stan si vyvolilo, Druhé sluchem v srdce vstupuje; Kde však jedno z nich se nerozlilo, Druhé též jen slabě čaruje. Blažen, komu od přírody přáno, A mu citu pro oboje dáno! Ze zdroje-lis nepil lásky svaté – K Bohu, vlasti, družce, příteli; Nezaslechnul-li jsi struny zlaté, V umělce kdy rukou zazněly; Cnost-li tobě s krásou, nevinností, Nerozjasní prsa plápolem; 178 Zpěv-li tebe ve své velebnosti Nepronikne svatým zápalem: – Nepocítil’s božské jiskry v sobě! V srdci tvém – co v pustém, chladném hrobě! 179
Duchu světa.
Tajen jsi ty oku smrtelnému, Duchu světa! srdce přírody! Zjevuješ se však přec tvoru mdlému, Skoumá-li jen tvoje výplody. Tebe vidím, když se na východě Purpurová brána otvírá; Když tvé oko v krystalové vodě Na obraz tvé tváři pozírá. Tebe vidím, když tu v lidském těle Velebná se duše zjevuje; Když sok líbá svého nepřítele – I když láska lásku celuje. Tebe slyším, v oblačném když moři Hrůzoplodný hlahol hrochotá; Když se skály, hory, země boří – I když slavík hájem klokotá. 180 Tebe slyším, když tu moudrost hlásá, Cnosti hlas když se tu ozývá; Slyším tě, když rozkoš lásky jásá, I když svobody zpěv zaznívá. Tebe cítím, když se srdce mého Nadpozemský plápol zmocňuje; Když tě vidím, slyším přítomného, Cítím tě – a cit mne zbožňuje! 181
Žalm.
Nebes tvář i země krása Původce nám nazývá; Každé ptáče s plesem hlásá, Věčného že Tvůrce zná: Bože můj! ty’s moc i spása, V tebe věří duše má! Slunce s mořem po vše léta Dobrotu tvou zvěstuje; Bez tvé lásky po všem veta, Blaze tam, kde trůnuje! Ty jsi srdce všeho světa, Srdce mé tě miluje! Ty’s, kdo dává klasům zráti, Ty’s kdo šatí lilie; K tobě všecko zrak obrátí, Rozsíváš-li dary své: 182 Mocný Otče – věrná Máti! V tebe doufá dítě tvé! Ve prachu i hvězdné dáli Zřím tvé moci nádoby; Moudrost tvá se v bázni chválí Na zemi i na nebi: Hospodine – tvorstva králi! Tebe duch můj velebí! V tebe věřím, v tebe doufám, Tebe vroucně miluji; Dejž, ať nikdy nepozoufám, Posilniž mě v náději, – V tebeť veřím, v tebe doufám, Tebe nad vše miluji! 183
Slovan Čech.
Aita! slyšte drazí moji, Co můž krůpěj čacká v krve zdroji, Nekazí-li neduh její běh. Ona krev, jenž ve mně hrává, Ona krev vám živý důkaz dává, Že jsem Slovan, že jsem Čech! Nedivte se, drazí moji, Že má ňádra milostí se kojí, Duch že rád se kochá v lásky snech; Že tak mocně kouzly svými Krásy dcera vládne city mými, – Jsemť já Slovan, jsemť já Čech! Nedivte se, drazí moji, Že zvuk zpěvu bol můj často zhojí, Že mě ztápí v rajských blahostech; 184 Žebych, vznešen hudby letem, Srdce zdělil s celým šírým světem – Jsemť já Slovan, jsemť já Čech! Nedivte se, drazí moji, Že tak vroucně mluvu kochám svoji, Že mi nejsladčej’ zní z řečí všech, Že ty zvuky, jež miluji, Tak rád slýchám, tak rád vyslovuji, – Jsemť já mluvou, rodem Čech! Nedivte se, drazí moji, Ve Slovanův že se kochám kroji, V jejich tancích, v jejich radostech; Že vždy ve mně srdce hraje, Zřím-li bratry, zřím-li slavské kraje, – Jsemť já Slovan, jsemť já Čech! Nedivte se, drazí moji, Že mi slasti slza v oku stojí, Čtu-li divy českých o synech; Že, jsa hrdý na cnost předků, Vážím sobě slávy české svědků, – Jsemť já vlastí, kmenem Čech! 185 Nedivte se, drazí moji, Že se slavská krev má znepokojí, Na můj kmen-li jed svůj soptá dech; Že vždy kárám soka zlého, Dotkne-li se jen cti rodu mého, – Jsemť já Slovan, jsemť já Čech! Nedivte se drazí moji, Že se všecky síly moje pojí, Proniknul-li sluch můj Vlasti vzdech; Že té drahé české Vlasti Vše, co jsem i mám, chci v oběť klásti, – Jsemť já s tělem, s duší Čech! Nedivte se, drazí moji, Pro krále že vždy jsem hotov k boji, Že se lví krev proudí v žilách těch; Že bych pro Vlast – pro tu máti – Se všemi chtěl živly bojovati, – Jsemť já krví, duchem Čech! Ano, to můž, drazí moji! To můž krůpěj čacká v krve zdroji, Nekazí-li neduh její běh. 186 Ona krev, jenž ve mně hrává, Ona krev vám živý důkaz dává – Že jsem krví, duší Slovan, Že jsem srdcem, duchem – Čech! 187 Poznamenání.
Na stránce 31 má zníti verš 18: „Po tři slunce a tři luny;“ na str. 55 v. 11, a str. 56 v. 3: „A hle! do sta družných ust hned;“ a na též stránce 56 verš 11: „Ne však do sta družných ust již.“
188 OBSAH.
Věnování3
Tři zlaté vlasy. Báchorka z časů pohanských. I. Krásná Rudmilovna13 II. Přepadnutí18 III. Cesta k moři23 IV. Cesta přes moře29 V. Velikán Zlatohlavec33 VI. Návrat42 VII. Shledání48
Lásky boj. Obraz ze časů pohansko-křesťanských. I. Žalobník55 II. Zvadlá růže63 III. Soud67 IV. Milosti plod73 V. Obět lásky76
189 Písně milosti. Oddíl první. I. Tajemné šero háje líbá81 II. Na výsosti hvězdy svítí83 III. Ona dřímá85 IV. Pověz mi, o rajské dítě87 V. Neodvracuj, dítko moje88 VI. Čarovný sen ověnčil spánky moje89 VII. Lidé jsou92 VIII. Jako krajina nebeská95 IX. Jak tu přepokorně klečí97 X. Osud káže – pěvec Muzu vzývá99
Oddíl druhý. I. Jak těžko jesti růži v máji101 II. Již Jí není103 III. Jak truchlivo – jak tesklivo105 IV. Proč, líbezná růžičko108 V. Modré oči110 VI. Až se jabloň květem přioděje112 VII. Anjelíno, dcero krásy113 VIII. Mezi rodem Floře k boku115 IX. Obraz Tvůj mne obletuje117 X. Vidím Tě opět119
Moudrost otcovská. Didaktický cyklus121
Básně drobné. (Od. r. 1835 – 1840.)
Vesna149 Dcerám českým151 Znělky152 Povzbuzení k zpěvu155 Vojenská157 Pospolitá159 Máj161 Jinochovo přání163 Opouštěný165 Návrat milého167 Vojínovo loučení169 Zastaveníčko171 Dívka bez chyby172 Počátek Lady173 Oželení175 Dvě kouzla178 Duchu světa180 Žalm182 Slovan Čech184 (Poznamenání)188
E: až; 2002 190
Bibliografické údaje

Nakladatel: Spurný, Jan
(Tiskem a nákladem Jana Spurného.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 190

Věnování: (Tobě, vlasti má!)