VI. Čarovný sen ověnčil spánky moje;

VI.
Čarovný sen ověnčil spánky moje; Čarovný sen ověnčil spánky moje;
I zmírali povlovně obrazové, Poutavší za dne volný ducha let. A usnul jsem. A v šedém chrámě stoje Se obzírám; a v tváři vezdy nové Kouzelný se mi objevuje svět. Tu vyjde kněžka co květ zpannilosti – I svitne blesk a zazní hlahol hromu – A věštkyně líbezným hlasem dí: „Tak výrok zní bohyně nevinnosti: „„Dar nejkrásnější určila jsem tomu, Kdo nejdražší mi obět zasvětí.““ I přiblíží se dívka v téže době; Mladistvý věnec drží ruka bílá, A z růžných úst se slova rozplynou: 89 „Já lilii jsem zasvětila tobě, Ji pěstila jsem, z květu vínek svila; O nejčistější – přijmi obět mou!“ I přiblíží se dítko jak červánek; V ručinkách mu se holubice bělá, A s outlých retů slova splývají: – „A holubinku, již ti nesu v stánek, Má ústa živila i napájela; Jiného nemám, svatá, přijmi ji!“ I přiblíží se též poslední z matek Vršovských synů, nesouci dvě číše; Jí z úst se proudí hořký řeči tok: Zde bohyně! krev outlých nevinňátek, Kteroužto zbarvil hlavu svojí říše Nejukrutnější kmene jejích sok!“ I jdu též já – otevru srdce svoje – A v nich kalich zlatý slza vyplula, Již ňádra moje nejhlub skrývala. „Zde, dím, ta perla z posvátného zdroje, Jenž anjeli se v oku zalesknula, Když jej má ústa – prvně líbala!“ 90 I svitnul blesk a zazněl hlahol hromu – Tuť stála kněžka v záři nejjasnější, A k sluchu mému hlas se povznesl: „Nevinnost lásky jest květ rajských stromů! Nuž, přijmi dar bohynin nejkrásnější, Anť nejdražší’s jí obět přinesl!“ Vtom od kněžky tajenství objevíno, Panenská ruka věno odestřela, Jenž ukryto ve skvosném závoji, – A obraz tvůj jsem spatřil, Anjelino! Jak’s v oné krásné době vyhlížela, Když jsem ti zjevil – že tě miluji! 91