Lásky boj.

Boleslav Jablonský

Lásky boj. Obraz ze časů pohansko-křesťanských.
[53] I.
Žalobník.
V kruhu chrabrých bojovníků Pro čest, kříž a otčinu, Seděl statný vůdce Jarboj, Hlučnou slavě hostinu. Ve stu číších perlila se Čacká révy krev, Jižto v stříbro vlíti kázal Sboru lev. „Na blaho křesťanské vlasti!“ Tak teď vůdci ze rtů zní, A hle! do sta družných ústouust hned Skvostný tok se pramení. I tuť zahřmí hlahol bubnů, Zazní trouby zvuk, A rozblesklé stříbro klesá Ze sta ruk. 55 „Nechať prchnou sboru strasti!“ Tak zas vůdci ze rtů zní, A hle! do sta družných ústouust hned Skvostný tok se pramení. I tuť zahřmí hlahol bubnů, Zazní trouby zvuk, A rozblesklé stříbro klesá Ze sta ruk. „Zhyň pohanstvo ve propasti!“ Tak zas vůdci ze rtův zní – Ne však do sta družných ústouust již Skvostný tok se pramení. Opět zahřmí hlahol bubnů, Zazní trouby zvuk, Neklesá však stříbro jasné Ze sta ruk. Vtom se jemné zvuky strunné Před hodovnou rozplynou, A vše tichne, vše poslouchá Píseň harfy nevinnou. „Pěvce místo mezi reky!“ Hlásá velitel; V nádhernou pak síň tu vkročí – Nepřítel. 56 Vyslanec to kněžstva bohů S bohatýrským průvodem, Aby zjevil – zneuctění Hvězdy mezi národem. Ai! tu pěvec do strun sáhne – Vše naň upře hled – On pak při strun rokotání Počne pět. „Rozkvétala růže Na zeleném sadě, Jediné to kvítko V široké zahradě.“ „Rozkvétala mílo, Jitřeny co rtové; Divily se noci, Divili se dnové.“ „Každé ráno přišel Pěstovatel růže, Ochraňoval kvítko Jako drahé bůže.“ „Přicházeli z blízka, Přicházeli z dáli, 57 A když růži zahlédli, Dotknout se jí báli.“ „Mnozí za květinku Darů podávali, Zlata, perlí morských Pěstci předkládali.“ „Promluví však pěstec Ku kvíténku svému: „„Nad zlato i nad perly’s Dražší srdci mému –““ „„Dražší srdci mému Nad kameny drahé, Anť mi tebou nebe Seslalo dny blahé.““ „„Dražší však mi bozi, Nežli jejich věno; Pročeš budiž, kvítko, Bohům zasvěceno!““ „Jak milostná máti Na prvé své dítko, 58 Tak se usmál Jasoň Na zpannilé kvítko.“ „Tak se usmál Jasoň, Usmálo se nebe, Zdobilo květinku Perlami ze sebe.“ „Přicházeli z blízka, přicházeli z dáli, A když růži zahlédli, Dotknout se jí báli.“ „Ai! tu přijde rytíř, Nepřítel to bohů; On se na sad vloudí Co mrak na oblohu.“ „On tu oko drzé V kvítko upře vnadé, On se růže dotkne – Ach – a růže zvadne!“ – „Zasmušil se Jasoň, Zatmělo se nebe; 59 Nezdobí již kvítko Perlami ze sebe –“ „Nerosí již růži Chladnými perlami; Rosí však jí pěstec – Horkými slzami, Horkými slzami – Očí perličkami!“ Pěvec umlk – struny harfy Tichou bolest žalují; Tóny víc a více mlknou, Víc a více ztichují: – Najednou však divá pomsta Prudce strunou hne, Struna pak se s rykem strašným Přetrhne. Vtom se chrabrý Jarboj zchopí – Jiskry soptá jeho hled – Všecky zraky na něm utkví, Vše pojímá hrůzy led, Každé ucho strach napíná, Všecko tiše dlí; 60 Vůdce pak, rozpálen hněvem, Takto dí: „Hájiti – ne zneuctívat – Tu, jenž svatým rovná, cnost – To ctitel kříže sluší, To rytíře povinnost! Pročež, kdo sbor čistý škvrní, bez meškání vstaň, Zákonům by svatým zplatil Dlužnou daň!“ Ai! tuť statný jun se vztyčí, Stud mu barví zbledlou tvář; V černém oku pak se míhá Zoufalství a lásky zář. Celý sbor tu podivení Počne jeviti, Mládenec ale jme se takto Mluviti: „Zavinil jsem – nechci tajit, Co mé srdce užírá; Že pak trest mou vinu čeká, Tím se ráj mi otevírá. 61 Čeho trojí vina hodna, Přísně, pane, suď; Jen mi růži ochrániti Přáno buď.“ „„Mezi soky – modlosluhy – Nešťastný! jsi zavinil; V středu těch, již čistit máme, Čacký řád jsi poškvrnil! Nehoden jsi, v zemi svaté Býti potrestán; Pročeš budiž rukám těchto Odevzdán!““ Takto přísný vojevůdce Krutohněvou skončiv řeč, Pokynul, by zavrženci Rytírský byl odňat meč. Celý sbor tu okem smutným Druha provází, Anť, hned zajat vyslancemi, Odchází. – 62 II.
Zvadlá růže.
Červánek horu líbá Umírá hlučno zpěvu V šeřivé zahradě; Červánek horu líbá, A líbá slíčnou děvu Sedící na sadě. „Nelíbej, neceluj mne, Ty růžový červánku! S té hory zelené; Jediné políbení, Jež přála jsem kochánku, Zavedlo srdce mé.“ 63 Měsíček usmívá se Na rozkvetlou krajinku, Na líce jezera; I usmívá se líbě Na truchlivou děvinku, Okrasu večera. „Neusmívej se na mne, Ty zpannilý měsíčku! S té výše modravé, Jedinký sladký úsměch, Jenž hrál na růžném líčku, Okouzlil oči mé.“ Tak děva teskně mluví, A červánek již spěje, By sobě lůžko stal; A měsíček nevinný Za oblaky se kreje, A děva mluví dál: „Ach, plačte, plačte se mnou, Vy družky mého losu, Květinky vadnoucí! 64 O vzdychej, truchli s námi, Donášej kvítkům rosu, Větérku vanoucí!“ A větřík těžce dýše, On sem tam sadem bloudí, Jakoby rosu sil, A z kvítku všelikého Se perlička vyproudí, Jakoby slze lil. Tu děva ruku zdvihne, A věnec krásný splyne, Jenž vlásky objímal; A děva věnec líbá A věnec k srdci vine, A slzíc mluví dál: „Měla jsem drahé kvítko, Tu perlu ve věnečku – Ach, já ji ztratila! Hledejte, větérkové, Já bych tu květinečku Teď krví zplatila!“ 65 „O mluvte, outlá kvítka! I vy, stromové hustí! Kde jest mé kvítko – kde?“ A všecko spí, vše mlčí; Jen sem tam list zašustí – A děva umlkne. 66 III.
Soud.
Na prestolu síně skvostné Sedí vážně bohů kněz; Před ním v strasti přežalostné Mládec, vpjatý do želez. Milvoj jest to, vyhoštěný Z blízké vlasti křesťanů; Druhdy rytíř oslavený – Nyní vězeň pohanů. „Věčné spasy, moudré rádce, Svatou prosiv o radu, Táži se tě, bohozrádce! Miluješ-li Miladu?“ Tak po krátkém pomlčení Chladný pohan k vězni dí; 67 Ten pak v rychlém rozlícení Hlasem reka odpoví: „„Vyřiď spasům lidu svého: I když lásku nespasí, Že ten plamen srdce mého Všecka moc jich nezhasí!““ „„Nejkrutšího muky hněvu Milerád chce vinník snést; Jenom zachraň drahou děvu, Neuvaluj na ni trest!““ „Lásku nebesa zplodila – Lstivý se zas ozve kněz – Každá obět bohům milá, Již kdo pro ni k nebi vznes.“ „Volno tobě – přijít k cíli – Aneb strašný slyšet soud; Protož vyřkni, máš-li síly, Vše pro lásku podniknout?“ „„Co jen láska za oběti Žádat můž a žádat smí – 68 Vše konati, vše trpěti Duše má se hotoví.““ „„Žádej čin – a láska zhřeje K skutkům prsa hrdinným; Žádej krev – a do krůpěje Ze srdce ji vyroním!““ „Ti jenž rádi odpouštějí, Nežádají tvoji krev; Jen dvě služby věční chtějí, By byl zkrocen jejich hněv:“ „První – bys na jejich prahu Kolena svá ohybal; Druhá – bys jim soka hlavu V příjemnou jim obět vzdal.“ „Tuto poctu za tvou vinu Bohové si zlibují, V odměnu pak toho činu Kněžku svou ti slibují.“ „Volno tobě – kráčet k cíli – Aneb strašný slyšet soud; 69 Procež vyřkni, máš-li síly, To pro lásku podniknout?“ „„Ha! tu řeč ne bohův rada, Nýbrž ďas ti v ústa dal, Abys jí tu, plode hada! Srdce lidské rozrýval.““ „„Zapřít víru – přede drvy Kolena svá ohýbat – Zradit vlast – a zbrodit v krvi, Komu moc, ji hájívat –?““ „„Ó! že nemám vlády dosti, Hlavu tvou za výrok stít, Jejž jen ďábel ve své zlosti Mohl tobě v ústa vlít!““ „„Milado – ty nejmilejší Ze všech duší na zemi! Vše – jen, co mi nejsvětější, Pro tě dáti nelze mi!““ „„Vyhoštěn jsem ze své vlasti – Žalář hlásá bídu mou; 70 A však ani pekla strasti Ku zradě mne nepohnou!““ „Ustaň, bídný! trestu boj se Za ta slova rouhavá; K neslýchaným mukám sroj se, Aby změkla šíje tvá!“ Takto zařvav mezi zděmi, Strážníkům kněz pokyne, A dvé drábů s pochodněmi S předsíní se vyhrne. Vězni jeden z lůzy dravé Ruce k sloupům přiváže; Drábi pak pochodně žhavé Staví jemu pod paže. „„Palte – mučte, otrokové! Rozněcujte vůli mou; Strojte však si trýzně nové – Tyto k zradě slaby jsou!““ Takto rce – a v tváři jemu Krutobolný ousměch tkví, 71 V oku pak se trýzněnému Záře křásné duše skví. Divý pohan v podivení Opět zvedne ruku svou; Strážníci pak do vězení Spoutaného odvedou. 72 IV.
Milosti plod.
Hle! na jezeru hvězdném Plující nebes labuť Své družky celuje; A pod jezerem hvězdným, Na lípě tam, hrdlička Své dítky miluje. Však vroucněji a krásněj’ Než labuť nebes družky, Než hrdlička svůj rod, Celují růžná ústa Truchlící děvy v sadě Milosti sličný plod. „Robátko mé drahounké! Rodička tvá nešťastná Perlinku ztratila; 73 Ty perlo srdce dvého, Ty srdce duše dvojí, Ty’s mi ji vrátila!“ „Rodičce tvé nešťastné Uvadnul ve věnečku Nejdražší kvíteček; Ty slíčné zrozeňátko, Ty květe lásky dvojí, Ty’s teď můj věneček!“ „Robátko mé drahounké! Ty světlo oka mého, Ty dechu prsou mých – Ty’s jediná žertvička, Na niž vypláče máti Nešťastné lásky hřích!“ Tak děva k dítku mluví, A s outrpností hledí V ta očka malinká; A nevinné poupátko Radostně se usmívá Co jasná perlinka. 74 Vtom s modrých dívčích očí Dvé krásných slzí splyne Na líčko dítěti, A děva dítko líbá A dítko k srdci vine – A nemůž mluviti! 75 V.
Obět lásky.
Černá noc perutě krajem rozložila, Nebesa své oči za oblaky skryla, Ai! což tamto v dáli na tom chlumě zříti? Co se to tam kmitá? co se to tam svítí? Jsou-liž to bludičky, s cesty svádějící? Čili jest to chyše plamenem hořící? – Bludičky by chodce v propst zaváděly, Chyši by rolníci vodou potápěli. Nejsouť to bludičky, ni horoucí chýše; Tamť hranice strmí, děva s děckem výše. Kolem děvy bílé rudou zář je zříti, – Toto se tam kmitá! toto se tam svítí! 76 Před hranicí jinoch stojí zarmoucený, Milvoj to nešťastný, z vlasti vypuzený. Levice junova k sloupu přikována, Do pravice zbraň mu ocelová dána. „Okovy a meč máš! – vol, v porobě dlíti, Aneb se svou druží ve svobodě žíti! Budeť brzy pozdě – rozhodni se, škůdce – Obětuj milenku – aneb svého vůdce!“ Takto pohan velí, a jun tiše stojí, – Černé oči v slzách, srdce v krutém boji. On hned k dívce hledí, on hned k soudci zírá – Tak vyhlíží lvice, když jí plod vybírá! A hle! plamenové bujně zhůru pnou se, Rudí požárové k dívce přihrnou se; Máť plačící robě vzhůru vyzdvihuje – „Milvoji! spas dítě!“ z ohně vykřikuje. Hoi! tuť jinoch, sevřen hněvem a litostí, Zasměje se smíchem divé zoufalosti; On tu jednou ranou levici svou přetne, On tu druhou ranou soudci hlavu setne....setne... 77 On ne krokem kráčí, ale orlem letí, Se drahou by zhynul plamenův obětí. Raduj se, o cnosti! ze ctitele svého, – Tak umírá láska – srdce šlechetného! 78

Básně v knize Básně: