XX.
Vidím Tě opět, zoře lásky mojí?
Vidím Tě opět, zoře lásky mojí?
Vidím Tě opět, obraze mých snů? –
O rozezvuč, mé srdce, harfu svoji;
Zaleť, o duše, k věčné lásky zdroji,
Oslavte svatou chvíli tu mých dnů:
Ty, jenž jsi se mnou kvílel v trudném čase,
O zaplesej teď se mnou, drahý hlase –
Vidímť Ji zase!
Ty rtíky, jenž mne nejdřív políbily,
Ta líčka, jenž jsem první celoval,
Ty očinky, jenž pro mne slzy lily,
Ty ručinky, jenž pro mne vínek vily,
To srdce, jež jsem prvně miloval....miloval...
Toť Ona – Ona – v celé svojí kráse!
O hvězdy – echo – háje – luny jase –
Vidímť Ji zase!
119
Než ach! – o slyš, jaká to se mnou změna!
Jak proměnilo nebe osud můj!
Již naděje vše sladká usmrcena...
Již slova ta, jenž víží, proslovena –
A každý krok, jejž činím, volá: „stůj!“
Hle! Růže má, jenž’s ke mně sklonila se –
Tak změnil se tvůj pěvec v krátkém čase –
Tak zříš mne zase!
Jdi, Růže má! ty’s pro mne nevykvetla;
Jdi – opusť mě – nezhořčuj muku mou!
Ten věnec, jejžto milost pro nás pletla,
Ten krásný věnec neuzří již světla.....světla...
Jdi, Růže má – již slunce za horou!
Jdi, Růže má – tam, vše kde přijde k spáse,
Kde Abelard s chotí svou objímá se –
Sejdem se zase!
120