VI.
Synu můj! vše živobytí
Synu můj! vše živobytí
Duše moje zasvětila,
By jen mohla docíliti –
Cnost by se ti zalíbila!
Zákonů ti nechci dáti;
Nad ně mohu tebe vznésti,
Možno-li jen ukázati,
Šlechetnost jak krásná jesti!
Vůle vůli podrobená
Nehoda jest šlechty cnosti;
Vůle s cností spřátelená –
Tato nezná povinnosti!
Kdo jen proto k cnosti čelí,
Že k tomu kdos ponabízí,
130
Aneb že to kdosi velí,
Otrokem jest vůle cizí.
Kdo však to, co rozum chválí,
Z lásky, ne však povinnosti,
Chce a od zlého se dálí –
Milencem ten sluje cnosti!
Cnost jest anjel, jehož kráse
Nic nemůž se vyrovnati,
Kdo ji poznal v plném jase –
Ten ji musí milovati!
Cnost jest krásy tak mohoucí,
Že ji musí rozum ctíti,
Že ji musí srdce tlouci,
Že ji musí vůle – chtíti!
131