VII. Pohleď, synu, ku měsíci,

Boleslav Jablonský

VII.
Pohleď, synu, ku měsíci, Pohleď, synu, ku měsíci,
 Za prchlým jak slunce spěje. Jak se líbě k tvému líci Bledý poblesk jeho chvěje! Nezříš jej však v jeho kráse; Neb on, lesknouti se chtěje, Pouze světlem odívá se, Jehož mu slunce přeje. Aniž jsou to slunce tváře, Z čeho první zář se leje; Sluceť svítí bleskem záře, Jížto se tvář Boží skvěje! Kdy jen tedy měsís tobě Úsměch svůj kol tváří seje, 132 Mysli vždy v té krásné době – Že se Bůh tvůj na tě směje. Pomysli, když slunce tebe Plápolem svým v líci hřeje – Že to líbá Otec z nebe Růže tvého oblíčeje. Neodvracej nikdy líce, Zkadkoliv dech světla věje; Každéť vyšlo ode svíce, Při níž Seraf Tvůrci pěje! – 133

Kniha Básně (1841)
Autor Boleslav Jablonský