XIV. Viz, mé dítě, jak se země

Boleslav Jablonský

XIV.
Viz, mé dítě, jak se země Viz, mé dítě, jak se země
 Ve své kráse zjevuje! K slunci hledí všecko plémě, Obět svou mu věnuje. Sličná růže k němu dyše Lásku svoji májovou; Lilie pak ve kališe Zdvihá k němu duši svou. Slunečnice zhůru stojí, Zlato své mu podává; Violinka myrhou svojí Pokoru svou vyznává. Větérkové obletují, Berouce vše na křídlo, 140 Ochotně pak obětují Ambrovonné kadidlo. A hle! slunce usmívá se, Zalíbení zjevuje, Že mu země v také kráse Obět svoji zjevuje. Synu! bys se Bohu kořil, Netřeba bys hrůzným byl, Nechceť On, jenž krásu stvořil, By ji člověk – zohavil! 141

Kniha Básně (1841)
Autor Boleslav Jablonský