Tak posílám vás do světa,
mé písně, moje střely,
abyste hlukem svůdných lží
jen k věčné pravdě spěly.
Nad námi posud soumrakem
se prchlé mlhy honí
a neodbytné příšery
nám umíráčkem zvoní.
Jak pionnéři pralesem
se pracně prodíráme
a nové cesty potomkům
šťastnějším otvíráme.
Tu zastaví nás vzteklý žár,
tu hromné vodopády,
tu náhle vstříc nám zasyčí
ohyzdné zmije zrády.
Kam obrátí se jenom zrak,
tam boj a zhouba dýší,
musíme dobyt každý krok
jak v nepřátelské říši.
Však nechť! odvážné záměry
nejlépe muži sluší
a odporu se neleká,
kdo jedná s celou duší.
Jsme pionnéry pokroku,
v pralesy pusté, němé,
kde život dřímá nepoznán,
myšlenky budit jdeme.
Nás vede temnem mrákavým
vzlet bujný a duch smělý
a střely písní vítězné
tmu neprůhlednou dělí.
Vždy dále! k čemu oddechu,
když srdcem síla víří?
a k čemu o neshody dbát –
čin zdárný všechny smíří!
Žijeme v dobách přechodu,
žijeme ve přísvětlí,
toť sláva naše, osud náš,
že s námi žal náš zetlí.
Toť sláva naše, osud náš –
jen základy stavíme
pro příští skvělé budovy,
jichž snad ni neuzříme.
A když se jednou povznesou
nám chrámy slávy stkvělé,
v nichž celý národ poklekne –
kdož pomní stavitele?
Však třeba všecky pochoval
nás příchod lepší doby,
vždyť s námi v hrob si ulehnou
též naše žaly, mdloby!
Nuž tedy vzhůru, písně mé,
vy dítky doby teskné,
vy kvítky, v nichž se slza tu,
tam krůpěj krve leskne:
tak posílám vás do světa
k činnosti posvěcené
a až splníte úkol svůj,
nechť svět vás zapomene.
Až bude zápas dokonán,
v nějž volají vás hříchy,
i vám se míru dostane,
i vám klid kyne tichý.
Pak vám též blaho života
své něžné vínky splete
a po zuřivém zápasu
zas v lásce odmládnete.