Oh, nedívej se tak smutně,
když dusím tě v objetí
a horké mé tělo
vášní se třesoucí
se v tvoje vplétá,
když se smíchem trhám
tvůj šat
a bílé tvé údy,
tak k smíchu drobounké
když třímám
v svých žulově silných rukou,
když v nervosních výbuších
vzlykavého smíchu
já šíleně líbám
poupata puklá tvých prsů –
oh, nedívej se tak smutně
a nešeptej
tak tiše a vyčítavě,
tak prosebně a oddaně
to zoufale smutné slovo:
Jeníčku...
Já vím, já vím...
A přece chci,
chci, aby přišel,
on, jemuž všichni
v kolébku hodí
kletbu či posměšek,
chci, aby přišel,
jen námi uvítán,
jen námi milován,
jen námi dvěma...
Viď, budeme ho líbat,
tak bláznivě budeme líbat to tělíčko drobné,
a písně budeme zpívat nad jeho kolébkou,
o slunci písně,
o velikém, zářícím slunci...
Svou láskou ho budeme krmit
a slzy své mu budem dávat pít,
a dechem svým ho budeme zahřívat,
svým horkým dechem,
svým láskou vonícím dechem...
Ne, neplač, duše má!
Tu slzu setři, jež ti v oku stojí,
tu hořkou, trpkou slzu,
a smíchem ho uvítej, až přijde,
takovým jásavým smíchem,
tak plným lásky a sluneční záře a štěstí!
Viď, budeme ho líbat,
tak bláznivě budeme líbat to tělíčko drobné,
a písně budeme zpívat nad jeho kolébkou,
o slunci písně, o velikém, zářícím slunci...