ET ERIT IN DIE ILLA LUX MAGNA.

ET ERIT IN DIE ILLA LUX MAGNA.
Oh, nedívej se tak smutně, když dusím tě v objetí a horké mé tělo vášní se třesoucí se v tvoje vplétá, když se smíchem trhám tvůj šat a bílé tvé údy, tak k smíchu drobounké když třímám v svých žulově silných rukou, když v nervosních výbuších vzlykavého smíchu já šíleně líbám poupata puklá tvých prsů – oh, nedívej se tak smutně a nešeptej 22 tak tiše a vyčítavě, tak prosebně a oddaně to zoufale smutné slovo: Jeníčku... Já vím, já vím... A přece chci, chci, aby přišel, on, jemuž všichni v kolébku hodí kletbu či posměšek, chci, aby přišel, jen námi uvítán, jen námi milován, jen námi dvěma... Viď, budeme ho líbat, tak bláznivě budeme líbat to tělíčko drobné, a písně budeme zpívat nad jeho kolébkou, 23 o slunci písně, o velikém, zářícím slunci... Svou láskou ho budeme krmit a slzy své mu budem dávat pít, a dechem svým ho budeme zahřívat, svým horkým dechem, svým láskou vonícím dechem... Ne, neplač, duše má! Tu slzu setři, jež ti v oku stojí, tu hořkou, trpkou slzu, a smíchem ho uvítej, až přijde, takovým jásavým smíchem, tak plným lásky a sluneční záře a štěstí! Viď, budeme ho líbat, tak bláznivě budeme líbat to tělíčko drobné, a písně budeme zpívat nad jeho kolébkou, o slunci písně, o velikém, zářícím slunci... 24