ZAPADL MĚSÍC A PLEJADY
1897.
Δέδυκε μὲν ά σελάνα
καὶ Πληϊαδες, μέσαι δὲ
νύκτες...
SAPFÓ.
[7]
HYMNA KRÁSE.
A siné a rudé pochodně blesků nám na cestu svítit budou.
Jdu za Tebou, za Tebou,
v své extatické touze,
s čelem rozžhaveným,
rukama rozpiatýma
po bělostných cípech Tvého vlajícího pláště,
očima upřenýma v temno,
kde mizíš, kam unikáš,
fantóme světlý,
fantóme nádherný nejsvětější Krásy!
Jdu za Tebou...
A půjdu.
Celý svůj život,
po skalách a propastech,
v oblačných výších ledovců,
8
v špinavých bahnech velkoměst
i v bouřných pustinách neznámých moří...
Vím. Budeš unikat. Prchat mi budeš.
Ale já půjdu.
Za Tebou půjdu,
za Tebou poletím v prázdnotu kosmu,
za Tebou poletím od hvězdy k hvězdě,
na rtech tu hromovou píseň své vášnivé lásky k Tobě!
A já Tě dostihnu,
k sobě Tě strhnu
a polibek žhavý rtů hříšných a smrtelných
já vtisknu v čela Tvého bělost nesmrtelnou!
A přece-li ochabne síla mých paží
a já budu padat,
s pláčem a zoufáním řítit se do hlubin,
Tvé zázračně bílé nohy
obejmu v křečích
9
a s mrtvolou bledou
a zkrvácenou
milence šíleného
Ty poletíš dále v prázdnotu kosmu...
A siné a rudé pochodně blesků nám na cestu svítit budou.
10
A POMALU TAK SVĚTLA ZHASÍNALA.
A pomalu tak světla zhasínala.
Mně bylo úzko před tou chladnou nocí,
jež vanula v mé rozpálené čelo.
A bylo všecko marno. Stmívalo se.
A přišla noc a nesvítily hvězdy.
Já, žebrák pyšný, naříkat a prosit,
já složil hlavu mlčky ve své dlaně
a čekal, čekal, až má chvíle přijde.
A udiven já zvolna zved’ jsem čelo,
když ucítil jsem teplou ruku tvoji,
jak hladí smutnou, nemocnou mou hlavu,
když slyšel jsem, jak rty tvé šepotají
to nešťastné a prokleté mé jméno
tak s láskou, jako v žití posud nikdy,
11
a taje dech a nevěře svým smyslům
já visím na tvých rtech: Což není nutno umřít...?
12
TAK SAMI.
Bez krve tenkrát zlaté slunce zapadalo
a zmírající den jak by se usmíval.
Nám v duších mladé štěstí vonělo a hřálo,
s hor příští noci dech nás tiše ovíval.
Tak sami byli jsme, tak sami tam v té dáli
a kolem cizí lid a cizí zvuky jen.
My plaše vstoupili v ten temný koutek malý,
jenž naší lásky svitem měl být vyzlacen.
To štěstí bezměrné, jež v duších se nám třáslo,
ta vášeň šílená, jež námi zachvěla,
když v lůžko jsem tě nes’, tvým dechem světlo zhaslo,
a nahá krása tvá jen do tmy voněla...!
– – – – – – – – – – – – – –
A ráno zlaté světla proudy zazvonily
– kdy stínů mizících zní hudba tesklivá –
13
o sílu údů mých a tvojich mramor bílý,
dvou Olympanů mladých těla zářivá...
14
ZHASLO.
Den zachmuřený posupně se dívá
v mé okno.
Jsem zhroucen v lenošce. V mé duši teskno.
Teskno.
Pohádky mojí stříbrné a zlaté
je konec,
zem papírová – já se propad až sem.
Až sem.
Tak. Jak bych ani nedovedl chápat.
A přece.
Přec zapadlo už pohádkové slunce.
Zhaslo.
A sedím schmuřen, monotonně drnčí
dešť v okno,
své cigarety přímo vztekle hltám –
K smíchu...
15
Eh, přece se to ve člověku zlomí.
Tak náhle.
Ty pohádko má stříbrná a zlatá,
ty zhaslé moje slunce pohádkové –
kde jsi...?
16
OJ, BUDU ZPÍVAT.
Blesk krví prolil temno duše mojí
a hrom v ni zahouk’ píseň svoji divou
a palný var mé vášně rozkypělé
mé snivé touhy zakřik’ hudbu tklivou.
Oj, budu zpívat donjuanskou píseňpíseň,
se rtů žen absint zapomnění píti,
chci Astarty být pyšným veleknezemveleknězem,
tvé nezřít oči, jak pláč v krev je nítí.
Zpit polibky a vůní dívčích vlasů
tak prohýřit chci zoufalou noc mnohou –
A zhnusen vším, vím, se k tobě vrátím,
jen plakat, plakat hořce u tvých nohou...
17
V TOUZE.
I.
A za mnou zmizí vše, jak dým z mé cigarety –
to měkké kouzlo vzdušných pastelových čar,
v nichž nad Seinou se klenou mostů siluety,
když probouzí se z lože jemně šedých par;
tam nedolétne v dál ten život rozkypěný
a nervosní ten chvat, v nějž jsem se nořívalnoříval,
ni chansonierů zpěv, ni frivolní smích ženyženy,
ni boulevardů ruch, ni ticho katedrál –
Oh, ty to netušíš, ty drahá duše v dáli,
jak rád už opustím tu krásu kamennou,
ty hrdé paláce, ty stmělé katedrály,
pro jedno objetí tvých nahých ramenou...
18
II.
Nous aurons des lits...
Ch. Baudelaire.
To bude snivá jarní noc, jež tiše dýchne
nám v okno vůni porozvitých poupat.
A v houští zahrady až ptačí píseň ztichne,
tvůj prs mou hlavu do snů bude houpat.
A šeptat budu ti, jak marně v teskných chvílích
já líbat toužil atlas lící smavých
a filigránskou jemnost ruček tvojich bílých
a plakat smutek svůj do vlasů tvojich plavých –
Mé tělo prošlehne pak hrozná vášeň divá
i zorničky tvé velké, rozšířené
i sladké údy tvé – – –
19
A mine noc ta snivá
a na loži nás najdou udušené
polibky...
20
PÍSEŇ O NEBI, HVĚZDÁCH, SCHUMANNOVI A MÉ ŽENĚ.
Du meine Seele...
Plakala nebesa zlaté své slzy,
plakala, tiše plakala,
zalkala duše má neznámým steskem,
zalkala touhou, zalkala.
Padla si země a nebesa v náruč
démanty, zlatem protkaná...
Duší mou prochvívá čarovný nápěv,
čarovný nápěv z Schumanna.
Měkce se vlní a bytost mou plní,
v duši se tiše rozlévá...
z noci té hvězdnaté ženy mé tvář se
usmívá, tiše usmívá...
21
ET ERIT IN DIE ILLA LUX MAGNA.
Oh, nedívej se tak smutně,
když dusím tě v objetí
a horké mé tělo
vášní se třesoucí
se v tvoje vplétá,
když se smíchem trhám
tvůj šat
a bílé tvé údy,
tak k smíchu drobounké
když třímám
v svých žulově silných rukou,
když v nervosních výbuších
vzlykavého smíchu
já šíleně líbám
poupata puklá tvých prsů –
oh, nedívej se tak smutně
a nešeptej
22
tak tiše a vyčítavě,
tak prosebně a oddaně
to zoufale smutné slovo:
Jeníčku...
Já vím, já vím...
A přece chci,
chci, aby přišel,
on, jemuž všichni
v kolébku hodí
kletbu či posměšek,
chci, aby přišel,
jen námi uvítán,
jen námi milován,
jen námi dvěma...
Viď, budeme ho líbat,
tak bláznivě budeme líbat to tělíčko drobné,
a písně budeme zpívat nad jeho kolébkou,
23
o slunci písně,
o velikém, zářícím slunci...
Svou láskou ho budeme krmit
a slzy své mu budem dávat pít,
a dechem svým ho budeme zahřívat,
svým horkým dechem,
svým láskou vonícím dechem...
Ne, neplač, duše má!
Tu slzu setři, jež ti v oku stojí,
tu hořkou, trpkou slzu,
a smíchem ho uvítej, až přijde,
takovým jásavým smíchem,
tak plným lásky a sluneční záře a štěstí!
Viď, budeme ho líbat,
tak bláznivě budeme líbat to tělíčko drobné,
a písně budeme zpívat nad jeho kolébkou,
o slunci písně, o velikém, zářícím slunci...
24
USNULA...
Po vzrušení omamném
polibků horkých,
objetí vášnivých,
má žena mi v náručí usnula,
tiše, tak tichounce usnula,
má žena usnula,
tichounce, tiše...
Má žena usnula,
má žena dobrá, má žena vášnivá,
mého života divokého
divoká družka,
mých zoufalých chvílí
těšitelka smutná
na věrných prsou mých usnula,
polibky znavena usnula,
v proudech svých vlasů usnula
tichounce, tiše...
25
A touha po Něm,
maličkém,
v mé duši zpívá ztajená...
Na lůno tvé
svou horkou kladu skráň,
zda neuslyším
bít jeho srdéčko maličké,
zda neuslyším
dech jeho slaboučký
v tvém těle vanout,
má krásnovlasá ženo,
jež tiše jsi usnula,
na věrných prsou mých usnula,
polibky znavena usnula,
v proudech svých vlasů usnula
tichounce, tiše...
26
KONEC KARNEVALU
1900–1904.
Mais non, la poésie est: vivre,
Faresser encore et souffrir
Pour toi, maîtresse! et pour mon livre.
Il est là qui dort...
TRISTAN CORBIÈRE.
[27]
DE PROFUNDIS.
Je dušička má tak schoulena,
tak malá a tak nízká,
že lítostí až se otřesu,
když podívám se zblízka.
Už tolik jsem prachu nadýchal,
tolik se kalem brodil
a stokrát a tisíckrát proklínal
ten den, kdy jsem se zrodil.
Eh, líp už tak bude dodělat
v nenávisti a bolu,
než tebe, ty světla zázrakuzázraku,
sem k sobě strhnout dolů.
28
GRIMASSU POTUTELNOU.
Grimassu potutelnou
na nebi měsíc měl.
Já tenkrát vzdorně v dálku
od tebe odcházel.
Do šedých dálek chtěl jsem
svou bolest rozhodit.
A jedno drahé jméno
kdes v moři utopit.
A cesta byla dlouhá
a pustá, zoufalá.
I sedla duše v koutek
a tiše plakala.
A vracela se trním
a dusným prachem cest
a provázela tiše
tvým jménem hudbu hvězd.
29
Já roucho roztrh’, hlavu
popelem posypal,
poklek’ a v hořkém pláči
tvé ruce zulíbal.
A měsíc ironický
se potutelně smál.
Já starého jsem Heina
si tiše citoval.
A měsíc zíval nudou
nad zemí, nad lesy.
Já po sté opakoval:
Madame, ich liebe Sie...
30
VESTÁLKO MOJE...
Vestálko moje,
světice má bílá,
ve jménu ctnosti
jste mne otrávila.
Vestálko moje,
světice má bílá,
morálky jménem
jste mne zahubila.
Krev moje teče
a krev má mne dusí.
Je láska boj – a
jeden padnout musí.
Zachránila jste
jméno čestné ženy.
31
Já na bojišti
zůstal přemožený.
Bezectná žena,
v světě by se řeklo.
Pámbíček, hehe,
připravil by peklo.
Zachránila jste
jméno svého domu.
Přijměte, madame,
moji kletbu k tomu.
– – – – – – –
Ach, je to hořké.
Hrdlo to stiská.
Je žena slabá
a je žena nízká.
32
Tak. A teď můžem
konstatovat suše:
Je žena malá.
Nemá žena duše.
– – – – – –
Na oči padá
mlha jakás bílá.
Hlava mi třeští,
opouští mne síla – –
Má vražednice bílá, bílá, bílá...!
33
TA TVRDÁ SLOVA.
Ta tvrdá slova nelítostná
a těžká jako kameny!
Já cítil, že je konec všemu
a celý život zmařený.
Pak zděšení v tvých velkých očích
a prosby se rtů vanuly
a lítost, úzkost zoufanlivá...
Z mých očí slzy kanuly
a nedoved’ jsem odpovědět,
ni bolestí když opilá
a smutkem drahá tvoje hlava
se na má prsa sklonila,
a ani bolest, ani lítost
já necítil, ba ani hněv:
jen sladko v ústech, jakby měla
z nich vyřinout se proudem krev...
34
SALAMMBÔ.
Ten bronzový had,
jenž úlisně se vinul
kol tvého ramene z mramoru,
mne uštknul...
Smrtelný jed
erotického šílenství
tělem mým zmítá
a já se svíjím
u nohou tvých,
ty nádherná
má Foiničanko...
Ty dravče spící,
tygřice unavená
afrických pouští,
Gall rozmařilý,
hle, já tě dráždím:
35
Sevři mne,
stiskni,
kosti mi rozdrtrozdrť,
duši mou sežehni
žárem svých retů,
ať hlava má horečná
se tiše skloní,
bledá a zmírající
na tvoje prsy,
a tam, má Salammbô,
ať vykrvácím...
36
FRAGMENT.
– a vešel v pustou svoji garçonnièru,
svlék’ rukavice, klobouk hodil na zem,
skles’ na divan a v matném pološeru
ten celý večer oživl mu rázem.
To bylo něco jako štěstí chvíle,
to bylo něco jako záblesk jitra...
Tak mlčky líbat její čelo bílé
a nemyslit, jak teskno bude zítra, –
a ta, již dneska líbal roztouženou
a krásnou tak, že poklekl bys před ní,
že bude zítra zas jen ženou, ženou
tak banální a koketou tak všední – –
37
POZDĚ.
A můžeš prosit, můžeš ruce spínat
a v prosbě zvedat bílá ramena
a naříkat a zoufale se svíjet
a tiše vzlykat, duše zlomená,
je pozdě už a nelze jít už zpátky.
Je šelma volná, praskly okovy.
Kříž udělej a otčenáš se modli!
Krev lidskou zvětřil tygr hladový!
Tvé hrdlo z atlasu je měkké, bílé,
však pozdě je. Už sotva vykřikne.
Jen jeden šelmy skok – a potom ticho –
a rudá krev tvá z něho vystřikne.
TedTeď pláče nech a osuš tvoje oči:
toť efekty otřelé z divadla:
Své dej mi rty a svoje dej mi tělo,
když už jsi duší peklu propadla...
38
DRAMA.
To bylo v máji. Do našich pustých cest
v těch nocích padla teskná hudba hvězd,
a v nocích těch, kdy květů voněl sníh,
tě potkal já, tvé štěstí a tvůj hřích.
Ty’s žíznila. A já? Já hlady mřel.
Dál? To je známo: Dotek horkých čel,
kus šílenství a pláč a vzlyk a smích –
jak známo to z románů francouzských.
Tak, jako vždy. Lui, Monsieur et Madame.
Oh, milostivá, do nožek vám padám...
Já potkal tě, když květů voněl sníh,
tvé štěstí jediné a jediný tvůj hřích.
39
IMPROVISACE.
Máš zcela všední šedomodré oči
jak každá naše buržoasní lady,
když nudný hovor vázne idylicky.
To sedám v lenošce, jsem zamlklý a bledý.
Máš velké oči Mater Dolorosy,
když Tvoje dítě pobíhá tu kolem
a zpívá, žvatlá, když se s tebou mazlí...
To já se odvracím, bych nezavzlykal bolem.
Dva velké smaragdy ti v očích blesknou,
dva velké smaragdy ztrnulé, vytřeštěnévytřeštěné,
dva velké smaragdy jak oči divé šelmy,
dva velké smaragdy příšerně ozářené
tou vášní zoufalou, jež všecko drtídrtí,
i strašnou tuchou blížící se smrti...
Oh, ty dva smaragdy, oh, ty mou duši spíjí,
když tělo v křečích šílených se v náručí tvém svíjí...
40
PARABOLA.
Rač parabolu starou dovoliti.
Tak bývá to už s nadějemi všemi:
dřív zpívá pták a voní luční kvítí –
pak žluté listí padá tiše k zemi,
a celý obzor v těžkých mlhách splývá
a duše po všem, co kdys měla ráda,
si melodii touhy teskně zpívá,
a zvadlé listí padá, tiše padá...
A já to vím, co všechno pohřbila jsi.
Já ve tvém zraku naučil se čísti.
Já pochopil. Tvé první šedé vlasy –
stříbrný odlesk spadalého listí.
Bůhví, kde vzal se ten můj zápal čistý
– hm, lidské stopy často v písku mizí –:
Chtěl bych být sluncem, a ty zvadlé listy
v tvé duši změnit v samé zlato ryzí!
41
PODVEČER.
Je temno kol. Vše zaplaveno stínem.
Já zvolna šeptám: Hynem, pane, hynem.
A v úzkosti se vzepnou všechny svaly
a oči semknou, jakby tmy se bály,
a ret cos šeptá o životě marném.
Mlč, hochu, mlč. My Don Juani stárnem
a čas teď přišel do Canossy jíti.
Mlč, hochu, mlč. My dovedli jsme žíti!
Kde lásky nebylo, my žebrávali,
za pustých nocí pod okny jsme stáli.
Kde dost jí bylo, mlčívali hrdě
a bez pohledu odcházeli tvrdě.
42
A bylo víno, zpěv a byly ženy,
pro změnu leckdy dramatické scény,
a vytrysk’ smích a radost zazvonila.
TedTeď už jen naše smutná láska zbyla,
dvou květů vadnoucích, jež usychají
ve vzpomínkách, jak bývalo to v máji.
Vše vyžito a nového nic není. –
Zde jsou mé oči. Chci tvé políbení.
43
JDI...
Jdi,
s cesty mi jdi
a oči zavři,
ať zpět mne nevolají...
Já přestal hračkou být
a bibelotem, jenž krášlil salon tvůj,
a papirosou, již jsi kouřila
a jíž si hrály nervosní tvé prsty,
a děckem churavým,
jež do klína ti kladlo
svou hlavu blouznivou a steskem plakávalo...
Jdi, jdi
a hleď už nepřijít mi v cestu!
Já mohl bych se přece zapomenout,
na dobré vychování zapomenout
44
a zapomenout na galantnost k dámě,
vrhnout se na tě,
srazit tebe na zem,
jak kočku tě udávit,
uškrtit, ubít,
a v šílené radosti, v běsnění zmaru
nad tebou tančit tarantellu divou...
Pak... možná že bych klek’ a nad tvým tělem plakal,
a plakal hořce pro tvé mrtvé oči,
pro vonné tělo tvé a zlaté tvoje srdce,
jež svoje jméno slýchával jsem zpívat,
pro naše dítě nikdy nezrozené,
pro naše slzy, pro ztracenou něhu...
45
TESKNO.
Zem třásla se a Vesuv soptil včera.
Puch otravný zbyl tady od večera.
Blesk všecky květy sežeh’ jedním rázem.
A ptáci s větví mrtvi spadli na zem.
Je ticho kol a nic se nehne ani.
Jen z dálky kdesi tiché slyšet štkání.
A horká láva zvolna stydne v trávě.
Kdes v dálce někdo pláče usedavě.
46
MSTITELKA.
Kdož ví...? Snad jste jen nevědomky mstila
– jak komický a bizarrní to nápad!
ty všecky ženy, jež jsem zradil v žití,
jichž slzy nemoh’ jsem či nechtěl chápat,
ty všecky ženy, které vstříc mi nesly
svých důvěřivých duší mládí smavé,
jich zklamání a nekonečnou hořkost
a pohledy jich smutné, vyčítavé,
bezesné noci v pláči beznadějném,
krev prolitou a probuzené vášně,
čest ztracenou a zradu, lež a výsměch –
to všechno, všechno pomstila jste strašně.
47
RESURREXIT.
Čtrnáct dní jsem ji ubíjel v sobě.
Čtrnáct dní ledaco přehlušil,
Patnáctý den se utrhly zvony –
vstala – já ničeho netušil.
To v pusté noci temnem jsem bloudil,
nad řekou schýlil se trošičku,
nad černou vodou naklonil hlavu...
kdos měkce zavolal: Jeníčku...!
Dvé bílých rukou mi hladilo vlasy,
žhavé rty ulpěly na čele.
Slaboch, já bídně odhodil zbraně,
poddal se zbaběle, zbaběle.
48
SILNÉ JAKO SMRT.
A přece jen je marno chtít se bránit
a marno stiskat úzkostlivě víčka
a pěsti svírat a zatínat zuby –
už stahuje se kolem hrdla klička.
Dny ještě projdou. Pozorujem líně
lhostejné nebe nad námi se klenout.
Ale ty noci! Noci osamělé!
Zoufalé noci! Nelze zapomenout.
Dost narval jsem se se svou vlastní duší,
padělkem hnusným čisté víno kazil,
jím zpíjel se a cynickým svým šklebem
dost dlouho už jsem vlastní kosti mrazil.
Já přece jenom příliš žhavě líbal
tvé sivé oči, temný vlas a čelo,
v tvém náručí se příliš často svíjel
a příliš krve přelil ve Tvé tělo...
49
Teď rozhodnuto. Přímo do záhuby!
Na záchranu svou prstem nehnu ani.
Za tebou půjdu, fatalista smutný,
vždyť silné jako smrt je milování.
Zapadly hvězdy. Jen tvé oči svítí
příšerně v moji sešeřelou dráhu.
Za tebou půjdu, abych zbrocen krví
na zemi klesl mrtev k tvému prahu.
50
TO PTÁCI ZPÍVALI...
To ptáci zpívali a slunce hřálo.
Svět jeho září byl jak opilý.
A tenkrát mnoho ve mně umíralo.
A tenkrát my se spolu loučili.
Ne. Nelze věřit. To přec konec není!
A mozek třeští, nechce pochopit,
a svaly trhá hrozné pokušení
to hloupé drama v krvi utopit.
A rázem se ti setmí v očích, v hlavě
a náhle v prsou něco vzlykne ti,
a jen bys plakal, plakal usedavě
a padl k nohám tomu dítěti...
Však ústa mlčí. Stažené máš brvy
a slovo ne a nechce se rtů jít.
A kdybys měl se zalknout vlastní krví,
je pozdě už a nutno mužem být.
51
Stisk ruky. Poklona. – A slunce hřálo.
– Hm, života běh člověk nezmění.
Tož papirosu. – A tam umíralo
kus tvého mládí v prachu dláždění.
52
INTERMEZZO
[53]
CABOTIN.
I.
Jsem suchý patron zdvořilý,
včas galantní mám frázi.
Cynický úsměv zlotřilý
se rtů mých neodchází.
Anekdot laxních kluzký spád
mám pohotově vždycky,
znám diskretně se usmívat
a mluvit ironicky.
Když žádá toho společnost,
já hovor vedu mělký,
galantní časem svedu toast
na zdraví hostitelky.
Já divadelní klípky znám
a nic mne tajno není,
55
a pro poměry našich dam
mám cnostné rozhořčení.
Jsem garçon značně vyžilý.
Už neláká mne žena,
a rád, až den se nachýlí,
dám za stotisíc věna,
ba i za skrovnou apanáž
svou svobodu a jméno.
Snad zdá se, že to renomáž –
budiž mi odpuštěno...
56
II.
Já vlasy dal si ostříhat
– už popel není v modě –
ctím lidský a ctím božský řád
a žiji s každým v shodě.
Já nechal nočních toulek svých,
nedráždím policii.
Pět piji denně plzeňských
a bohabojně žiji.
Já všech svých pletek zanechal,
jak dobrý mrav to velí,
a dokonce se vyrovnal
se svými věřiteli.
Mé staré verše nemravné,
dík bohubohu, vyprodány..vyprodány...
TedTeď sotva už mne napadne
mít literární plány.
57
Jsem suchý patron zdvořilý,
včas galantní mám frázi.
Cynický úsměv zlotřilý
se rtů mých neodchází.
Jsem roztomilý cabotin,
jenž časem potlesk klidí.
A zoufalý můj pláč a sten –
ten nikdo neuvidí...
58
MARIETTE.
Bylo jí patnáct let a zářné oči měla,
v nichž zrcadlil se celý boží svět,
a vzdorných vlasů chumle kol bílého čela
a jméno její – Mariette.
Já cizinec a Malgache dokonalý
slov francouzských jsem uměl sotva pět.
My verbum aimer spolu časovali,
s mou malou, smavou Mariette.
Když přednáška ji trochu unavila,
na prsa má jí sklesla hlava zpět
a v milenku se divem proměnila
můj profesor, má Mariette.
A divoce jak líbat jsem ji uměl,
park Lucemburský moh’ by vyprávět...
Ve stínu platanů, kam Boul’ Mich’ z dálky šuměl...
Viď, že jsem uměl, Mariette?
59
Fontána Médicis nás jednou upoutala.
Dva nazí milenci. „Pas chic, ça, plutôt bête!“
A očka zakryla a studem zčervenala
má cudná, bílá Mariette.
Já býval bohém vlasatý a chudý,
a k restaurantům chodil vůni večeřet.
Leč potom za dessert já líbal ret tvůj rudý,
má černobrvá Mariette!
Za dva sous tabák v pipku svoji krátkou –
leč sám pan president mi mohl závidět,
když kolem Senátu jsem pyšně ved’ svou sladkou
a rozpustilou Mariette!
Teď hoši časují a pedant dokonalý
v katalog píšu: Dvě, tři, čtyři, pět...
Oh, když my spolu aimer časovali,
má malá, sladká Mariette!
60
PŘÍTELI.
Za nocí mrazivých dva muži Prahou chodí.
Jdou mlčky, každý v sebe zahloubán.
Za nocí mrazivých dva muži Prahou chodí.
Vy, vážný učenec, já, lehký bonvivant.
Za nocí mrazivých dva muži chodí spolu,
když skučí, sténá, vyje větrů van,
do řeky hledí, v černé tůně dolů –
Vy, vážný učenec, já, lehký bonvivant.
Však ledaco už zbořilo se v žití
a zlatý sen byl leckdy pošlapán.
V pokoutní krčmě můžem dobře píti –
Vy, vážný učenec, já, lehký bonvivant.
Pokoutní krčma osvětlena spoře,
piano sténá... stolek rozviklán...
Zde můžem zapít mnohé těžké hoře –
Vy, vážný učenec, já, lehký bonvivant.
61
Tím hořkým smíchem můžeme se smáti,
jenž básníkům a filosofům dán.
A nad lecčím se můžem zadumati –
Vy, vážný učenec, já, lehký bonvivant.
Dál spolu půjdem českou mizerií
a neleknem se nenávistných ran.
Dva muži v krčmě s hořkým smíchem pijí.
Vy, vážný učenec, já, lehký bonvivant.
62
V PODZIMNÍ NOCI.
Dru Jindřichu Kohnovi.
Mdlá světla plynová do mlhy prosakují,
do noci podzimní jen harmonika vříská.
Je mrtvo v ulicích. Je ubíjivé ticho
a smutno k zalknutí. A skoro se ti stýská...
Je u nás k zalknutí v tom tichu ustrašeném.
Nám scherzo vypadlo sonaty živobytí.
Akordy smíchu v mlhách zadušeny.
My slunce neznáme a nevíme, že svítí.
A do pláče až je ti po životě teskno,
po jeho jásání a hýření a shonu.
A touha šílená se v tobě náhle zvedne:
zřít v mlhách obří silhouettu Pantheonu...
63
SETMĚLO SE.
I.
Var krve zpěněné dnes ke dnu tiše uleh’,
jen hlava bolí. Myšlenek v ní roj
jak v parném dnu kdy včely bzučí v úlech
a v srdci děs a v duši nepokoj.
Nám fantóm slávy ohlodaly myši,
po pyšných palmách zbyly pahýly.
V náš prázdný pokoj mrazivý chlad čiší,
stesk zoufalý, když den se nachýlí.
Včera jsi hýřil. Sebe sama šálil
a lživá slova šeptal v ouška žen
a líbals je a dech tvůj vášní pálil...
Dnes sedíš sám a chud a přemožen,
horečná hlava do dlaní tě pálí,
ty stěží dusíš v prsou vzlyk a sten,
64
nemužné slzy z očí se ti valí...
Ecco uomo! Ejhle, cabotin!
65
II.
Veliká, bez konce boží je sláva,
široký, daleký boží je svět.
V devátém království, slunce kde vstává,
podivný roste tam, čarovný květ.
V devátém království uprostřed moří,
podivný roste tam, čarovný květ.
V sluneční záplavě do zlata hoří
jednou jen jedinkrát za tři sta let.
Veliká, bez konce boží je sláva.
V devátém království kouzelný květ,
a kdo ho uhlídá, rozbolí hlava,
srdce ho rozbolí, plakal by hned.
Zřel jsem jej. Duši mi sevřelo hoře.
Chodím jak zmámený, smuten a bled.
Přejdu já hory a přebrodím moře,
utrhnu podivný, čarovný květ.
66
Veliká, bez konce boží je sláva.
Široký, daleký boží je svět.
V devátém království, slunce kde vstává,
podivný roste tam, kouzelný květ.
67
III.
Ty drobná bytosti s tím velkým bílým čelemčelem,
teď v poduškách svých vonných klidně spíš...
Já ublížil ti nejvíc v světě celém
a vím: ty přece, přece odpustíš.
Oh, ty to víš... Já mnohou bouři prožil
a hřešil, že až hořko vzpomínat.
Teď už bych rád svou hlavu v klín ti složil
a tiše bych se chtěl ti zpovídat...
a říci ti, jak často jsem se ploužil
jak raněný, jenž ztratil v bitvě štít,
a vysílen jak častokrát jsem toužil
tvé dobré ruce slzou pokropit...
a říci ti, co smutných poblouzení
jak bludiček mi v duši vzplanulo,
a čekat pak, až slovo odpuštění
s tvých sladkých rtů by v duši skanulo...
68
Tak tiše čekat, čelo nakloněné
a hlavu skrytou ve tvůj měkký klín,
bys neviděla oči zamlžené
lítostí hořkou ze spáchaných vin...
Hleď, v úzkostech já znám se ke svým vinám,
v tvé ruce kladu bludný život svůj...
Po prvé v žití k prosbě ruce spínám:
Můj smutek a mou bídu ulituj...
69