MARIETTE.

MARIETTE.
Bylo jí patnáct let a zářné oči měla, v nichž zrcadlil se celý boží svět, a vzdorných vlasů chumle kol bílého čela a jméno její – Mariette. Já cizinec a Malgache dokonalý slov francouzských jsem uměl sotva pět. My verbum aimer spolu časovali, s mou malou, smavou Mariette. Když přednáška ji trochu unavila, na prsa má jí sklesla hlava zpět a v milenku se divem proměnila můj profesor, má Mariette. A divoce jak líbat jsem ji uměl, park Lucemburský moh’ by vyprávět... Ve stínu platanů, kam Boul’ Mich’ z dálky šuměl... Viď, že jsem uměl, Mariette? 59 Fontána Médicis nás jednou upoutala. Dva nazí milenci. „Pas chic, ça, plutôt bête!“ A očka zakryla a studem zčervenala má cudná, bílá Mariette. Já býval bohém vlasatý a chudý, a k restaurantům chodil vůni večeřet. Leč potom za dessert já líbal ret tvůj rudý, má černobrvá Mariette! Za dva sous tabák v pipku svoji krátkou – leč sám pan president mi mohl závidět, když kolem Senátu jsem pyšně ved’ svou sladkou a rozpustilou Mariette! Teď hoši časují a pedant dokonalý v katalog píšu: Dvě, tři, čtyři, pět... Oh, když my spolu aimer časovali, má malá, sladká Mariette! 60