TO PTÁCI ZPÍVALI...

Hanuš Jelínek

TO PTÁCI ZPÍVALI...
To ptáci zpívali a slunce hřálo. Svět jeho září byl jak opilý. A tenkrát mnoho ve mně umíralo. A tenkrát my se spolu loučili. Ne. Nelze věřit. To přec konec není! A mozek třeští, nechce pochopit, a svaly trhá hrozné pokušení to hloupé drama v krvi utopit. A rázem se ti setmí v očích, v hlavě a náhle v prsou něco vzlykne ti, a jen bys plakal, plakal usedavě a padl k nohám tomu dítěti... Však ústa mlčí. Stažené máš brvy a slovo ne a nechce se rtů jít. A kdybys měl se zalknout vlastní krví, je pozdě už a nutno mužem být. 51 Stisk ruky. Poklona. – A slunce hřálo. – Hm, života běh člověk nezmění. Tož papirosu. – A tam umíralo kus tvého mládí v prachu dláždění. 52