Ballada o mračnu.
Hospodář stojí na sadě, k nebi zírá:
hrozivé stíny padají v pole širá,
mračno se černá, roste a přibližuje,
hukotem děsným neštěstí ohlašuje,
nevidět slunce, za mrakem že kdes hoří,
modré jen meče blesků se do tmy noří,
jabloně staré ramena smutně věsí,
bez hnutí v zadu sinavé leží lesy.
Hospodář stojí na sadě zachmuřený,
od návsi pláče zvonu hlas poděšený.
Jestli ty mraky spadnou, tak mžikem zničí
úrodu, která z mozolů jeho klíčí.
Vítr v tom temně zastenal. Křídla zvedá,
zažloutlým okem mračno svou kořist hledá,
těžké jak balvan visí už na spadnutí:
nadarmo asi utopenci se nutí –
nemohou dále utáhnout strašné mraky.
„Bože, vždyť syn můj sebevrah je tam taky,
on jistě nechce pustit ty spousty dolů,
vždyť jsme ta pole osili ještě spolu.
[5]
Ulehčí se mu, pustí-li zkázu mračen,
ale já budu s rodinou ožebračen!“
A stařec s hrůzou do mračen vzkřikl stínů:
„Nepouštěj, drž jen, co můžeš, synu!“
A s mraků, jak se náhle pohnuly,
tři kapky krve skanuly –
na čelo otce skanuly.
6