BALLADY A PÍSNĚ
OD
RŮŽENY JESENSKÉ.
V PRAZE
NAKLADATEL J. OTTO KNIHKUPEC
1904
[3]
VEŠKERÁ PRÁVA VYHRAZENA.
TISKEM ČESKÉ GRAFICKÉ SPOLEČNOSTI „UNIE“ V PRAZE.
[4]
Ballada o mračnu.
Hospodář stojí na sadě, k nebi zírá:
hrozivé stíny padají v pole širá,
mračno se černá, roste a přibližuje,
hukotem děsným neštěstí ohlašuje,
nevidět slunce, za mrakem že kdes hoří,
modré jen meče blesků se do tmy noří,
jabloně staré ramena smutně věsí,
bez hnutí v zadu sinavé leží lesy.
Hospodář stojí na sadě zachmuřený,
od návsi pláče zvonu hlas poděšený.
Jestli ty mraky spadnou, tak mžikem zničí
úrodu, která z mozolů jeho klíčí.
Vítr v tom temně zastenal. Křídla zvedá,
zažloutlým okem mračno svou kořist hledá,
těžké jak balvan visí už na spadnutí:
nadarmo asi utopenci se nutí –
nemohou dále utáhnout strašné mraky.
„Bože, vždyť syn můj sebevrah je tam taky,
on jistě nechce pustit ty spousty dolů,
vždyť jsme ta pole osili ještě spolu.
[5]
Ulehčí se mu, pustí-li zkázu mračen,
ale já budu s rodinou ožebračen!“
A stařec s hrůzou do mračen vzkřikl stínů:
„Nepouštěj, drž jen, co můžeš, synu!“
A s mraků, jak se náhle pohnuly,
tři kapky krve skanuly –
na čelo otce skanuly.
6
Vodník.
Na hrázi usedla,
věneček pletla,
vedle ní červená
slzička kvetla.
Co se to v rákosí
modrá a bělí,
jakby se ve vlnách
pentličky chvěly?
Opravdu pentličky!
To jich tam svítí,
aspoň ty růžové
chtěla bych míti!“
Dívčino srdéčko
touhou se plní:
pentličky lákavě
k břehu se vlní.
Teď jsou dvě na blízku,
už po nich sáhne!
Že zase odskočí?
Však se k nim nahne!
A zase krásnější,
ku břehu kmitla,
aspoň tu jedinou
kdyby si chytla!
7
Leč sotva připlynou
v duhovém jase,
jak hadi klikatě
uniknou zase.
Ona se za nimi
ručkama honí,
do vody třpytivé
kloní se, kloní.
Bože – v tom vykřikla,
jak se hloub sklání:
voda se prohnula,
zavřela za ní.
A po všech pentličkách
není už stopy;
zelený mužíček
někoho topí:
„Chytla ses, panenko,
pojedem’ spolu
v kočáře z vodních řas
do zámku dolů!“
Na břehu slzička
dokvetla za dne,
do půlky uvitý
věneček vadne.
K rybníku stříbří se
luny zář skvělá – –
Něco jak lilie
vodou se bělá.
8
V dušičkové noci.
LUIZE ZAHÁLKOVÉ.
Bílá noc se oknem dívá,
jako když se rozednívá.
„To už svítá? Svatá Panno,
věru již je čisté ráno!
To jsem dříve vstáti měla,
abych došla do kostela
na mši svatou za dušičky,
na hroby jim rozžat svíčky.“
Oblékla se rozespalá,
na ranní se ubírala.
Svaté ticho krajem vane,
bílé světlo k zemi kane,
nebe vroucně postříbřené
vysoko se nad ní klene,
hrstka hvězd se v zlatě rojí,
a za losem měsíc stojí.
Všecko je tak jiné, cizí,
širé pole v mlhách mizí,
mizí, celý kraj se mění,
po vesnicích stopy není,
9
jenom stromy vynikají,
černě z mlhy narůstají.
A tam na vršku se třpytí –
kostelíček drobný svítí.
Kostelíček s úzkou věží,
cesta k němu vzhůru běží.
Po té cestě zprohýbané,
vesničany ušlapané,
chvátá žena na mši ranní,
že je půlnoc – nemá zdání.
Kostelíček plný záře,
a kněz už je u oltáře,
kostelíček plný lidí,
ohlédnout se žena stydí,
do lavice skromné sedne,
ani očí nepozvedne.
Otčenášky odříkává,
až k evangeliu vstává.
A při tom se porozhlédla.
Co to? Bože! Celá zbledla:
Samí cizí lidé, cizí.
Je to zlý sen, který zmizí?
Kdo to je? Což není doma?
Rozhlíží se. Povědomá
10
některá tvář připadá jí,
vzpomíná si, odkud zná ji.
Znávala je. – Bože milý,
co se děje – bdí či sní-li?
Nemýlí se –- divní hosté,
nad nimiž už tráva roste.
Nesní. Kolem sebe vidí
na mši dávno mrtvé lidi.
V tom sousedka k ní se sklání
divným zrakem hledí na ni –
nejznámější mezi všemi,
sotva měsíc dřímá v zemi.
„Co tu chcete, kmotra milá,
co jste to jen učinila?
Toť mše duchů! Nevidíte?
O život se připravíte!
Po mši až vás uhlídají,
duchové vás rozškubají!
Poradím vám: zanechejte
kožíšek zde, utíkejte,
utíkejte, co můžete,
ať dušičkám uprchnete!“
Půl mrtvá svůj kožich svlékla,
kostelem se tiše vlékla,
11
hřbitovem se sotva mihla,
hrůzou jakby křidla zdvihla,
letí, letí ke vsi zase,
vidí lunu v plném jase,
jak se z krajky lesů zvedá
tichá, studená a bledá.
Usmívá se zasmušile
v dušičkové noci bílé.
**
A když ze vsi za svítání
scházeli se ke mši ranní,
užasli, co uviděli:
z kožešiny vločky zřeli
po kostele, po hřbitově –
útržek na každém rově.
12
Zrazená.
ALFONSU M. MUCHOVI.
Když růžičky plané na keřích se rděly,
jeho svaté sliby jejím srdcem zněly,
jak ty písně ptáků, jak ty písně zvonů,
věřila mu: „Tvá jsem, viď, že neutonu?“
Ale utonula, jako v širém moři,
a teď bolest v srdci plamenem jí hoří,
hořet nepřestane, dokud živa bude,
zakrvácí jí to smutné žití všude.
Ó to vratké štěstí! Teď je opuštěna,
i s děťátkem jeho v hanbu uvržena,
i s ubohým děckem, nezrozeným dosud,
ach, jaký je čeká na tom světě osud?
On odešel k jiné, on miluje jinou,
jeho drahé ruce jinou k srdci vinou!
S tou k oltáři půjde a ji mrzce zradí,
nevzpomene ani, jak se měli rádi.
A pak přijde dítě, to ji hrozně mučí:
kdo ji aspoň potom sevře do náručí?
Nikdo, nikdo, nikdo. Přenešťastná žena,
jež je v oněch chvílích milým opuštěna.
13
Ještě nenadešla hodina ta těžká,
už hoch její zrádný na námluvách mešká,
na námluvách mešká, věno vyjednává,
to, co bylo její, jinde zaprodává.
K oltáři jde s jinou, jak s lilií bílou,
zrazuje své dítě, zrazuje svou milou.
A ta na smrt bledá mezi lidmi stojí,
na sokyni svoji pohlédnout se bojí.
Pohlédla však přece, hle – ta v štíhlé kráse
pod věnečkem šťastně do slz usmívá se,
jako holubička vedle něho klečí.
„Ukáži všem lidem, čí je právo větší!“
K oltáři se kmitla, její zraky hoří,
však to jejich štěstí také rázem zboří!
Zvedla slabou ruku, nožem zamávnula,
jeho zrádné srdce, pak své probodnula.
***
Oba na hřbitově tiše pochovali,
nevěstu o pohřbu doma zanechali.
Třeba přede všemi hrozně pokořena,
třeba smrtí jeho těžce zarmoucena,
ke hřbitovu spěla, sotva ráno vstala,
Bože – svatá zem ho v sebe nepřijala:
14
zrádce mrtvola tam leží pohozená,
vedle v hrobě klidně spí zrazená žena.
Pochován byl znova, modlitby jsou četli,
hrob mu obnášeli hromničnými světly,
na zítří však zase lidé našli ráno
mrtvé tělo, jak by právě vykopáno.
Nechce svatá země přijmout těla jeho
pro to utrpení srdce zrazeného.
A nevěsta jeho marně naříká si,
na modlení dává, zlaté rve si vlasy.
„To já učinila, já se provinila,
k vůli mně ta dívka opuštěna byla.“
***
Běží časy, běží, jako voda v řece,
sebe větší hoře – utiší se přece.
Květy uvádají, nové rozkvétají,
a kdo říci může, co ten život tají?
A tak ve vsi ještě řeči neutuchly,
že tam každé noci na hřbitově truchlí
její mrtvý ženich, bez pokoje bloudí – – –
a jí v srdce nový paprslek se loudí,
a v objetí novém skoro zapomíná,
že tmou noční kvílí nesmířená vina.
15
S úzkostí a strachem před oltář zas kleká,
přece rozmarina s hlavy se jí smeká.
Nový domov našla, věnec odložila
a na prsou muže červánky své skryla
a po jeho boku tiše ve vsi žila.
Ale snáze zbádáš hloubky dna mořského,
nežli skryté taje žití manželského.
Proč tak hlavu kloní, sedá zamyšlena,
bez úsměvu, písně chodí mladá žena?
A proč její muž se rád domova zbaví,
při kartách a v pitkách celé noci tráví?
Co to mučivého bez ustání ruší
knězem požehnaný svazek jejich duší?
***
Tichá půlnoc kráčí, tajemná a snivá,
tichá půlnoc smutně do okna se dívá.
Žena v jizbě dřímá – teď se probudila,
zastenala, tvář svou do podušky skryla.
O ženichu mrtvém zdálo se jí zase,
jak ji prosí, bledý, s kajícností v hlase:
„Pojď mě vysvobodit,“ ruce své k ní spíná,
„ať je usmířena těžká moje vina.“
Jak ji ten sen zděsil! Milostivý Bože,
ach, je sama, sama – prázdné druhé lože!
16
Zachvěla se hrůzou, vztyčila se náhle.
S věže dvanáctá se nese chmurně, táhle.
Půlnoc. Chvíle duchů. Stíny v srdce rostou,
odříkává v strachu modlitbu svou prostou.
Venku duní kroky. Muž se asi vrací.
Ne. – Zas naděje ta do ticha se ztrácí.
A teď – – – co to vzdychlo? Vytřeštila oči.
Nic. Jen srdce bije, div se nerozskočí.
Ach, ta tma ji dusí, strach jí prsa svírá,
a tam venku klidně – svítí plocha širá.
„Vím co – půjdu za nim, cesta nedaleká,
a mne víc ta smutná, temná jizba leká!
Pro muže si dojdu, snad se domu vrátí,
v jeho přítomnosti nebudu se báti!“
Vyšla z domku, spěchá cestou osamělou,
hvězdičky se nebem jako květy stelou,
jak na lukách květy drobně rozsypané,
mezi nimi měsíc jako motýl plane.
Všecko spí a do tmy hluboko se tratí,
za vsí jen se ještě dvě okénka zlatí.
A tam k tomu domku žena přímo míří,
z něhož žlutá zář a zpěvu ryk se šíří!
Tam jen muže najde, ale jak ho shledá?
Což když nepůjde s ní, uprosit se nedá?
17
V žhavé nejistotě běží žena, běží,
v právo za jetelem tichý hřbitov leží.
Ohlédla se po něm, mráz jí proběh’ tělem,
zablesk’ se jí v očích kříž se Spasitelem,
vysoký ten křiž nad celým hájem křížků
a pak kostel, k nebi zvedající vížku.
„Bože, jestli mrtvý právě z hrobu vstane!
Ať má věčný pokoj, učiň, Kriste Pane!“
Ještě nevydechla ani prosbu svoji – – –
a hle – mrtvý ženich naproti ní stojí,
jak v hodině smrti bledý, zkrvácený,
obrací k ní oči, těžce zarmoucený.
Pokřižovala se a pak umrlého:
„Zaklínám tě, vrať se zas do hrobu svého!“
On však nehýbá se, ruce své k ní spíná:
„Vysvoboď mě, ať je smířena má vina:
Jdi tam do kostela, vypros odpuštění
od té, již jsem zradil, dli tam na modlení,
potom v hrob mi bude lehké navrácení!“
Kolem tichá noc jak nesmírný chrám svítí,
jen své srdce slyší žena hrůzou bíti.
„Pro Kristovy rány, nech mne odejíti!“
„Dost jsem dlouho čekal – nemám více času,
nemeškej, a pomni na svou vlastní spásu!“
18
Marně mrtvému se žena vzpouzí znovu,
bledá potácí se před ním ke hřbitovu.
Do kostela vešla. Červenavá záře
věčné lampy kmitá smutně u oltáře
a v lavicí sedí k čtení nakloněna
dívka milencem svým kdysi opuštěná,
jeho i svou krví temně potřísněná.
Žena se k ní blíží chvějící se, bledá,
kleká před ní, ruce prosebně k ní zvedá:
„Smiluj se a odpusť tomu, jenž tě zradil,
v mé i tvoje srdce símě hoře vsadil!
Sokyně jsem tvoje, těžká i má vina,
já jsem věděla, že náleží mu jiná,
já jsem věděla, že dopouští se zrady,
a tvé slzy tenkrát pálily mě všady.
A přece jsem osud v jeho ruce kladla
a tvá rozmarina polámaná vadla.
Těžký je můj hřích a černá jeho zrada,
odpusť mu však proto, žes ho měla ráda,
by konečně pokoj duše jeho měla.“
Ale mrtvá, jenom hlavou zavrtěla.
Žena v bledé hrůze z kostela se řítí:
„Marně prosila jsem – nechce odpustiti.“
19
Mrtvý jako skála u dveří hned stojí:
„Jdi, a pros ji znova pro hroznou smrt moji –
i pro to své vlastní v světě utrpení – –
Chvátej, než se ozve ze vsi kuropění!“
Žena do kostela tedy vrátila se,
mdloba chvěla se už v jejím lkavém hlase:
„Pro Bůh, odpusť mu, ať klidně odpočívá,
prolitá krev jeho půl už viny smývá,
odpusť také proto, co já vytrpěla!“
Ale mrtvá jenom hlavou zavrtěla.
Žena v bledé hrůze z kostela se řítí:
„Marně prosila jsem – nechce odpustiti.“
Mrtvý zpět ji tiskne : „Vrať se ještě jednou,
ale pospěš, hvězdy na nebi už blednou.
Pros ji naposledy pro nevinné dítě,
jež pod srdcem nosíš, snad přec vyslyší tě!“
Žena poděšena došla zpátky stěží,
a před duchem zase na kolenou leží:
„Smiluj se a odpusť, zoufale tě prosím,
aspoň pro to dítě, jež pod srdcem nosím.
Aspoň pro to dítě – čím se provinilo,
aby před zrozením zhubeno též bylo?“
20
Zatuchlý chlad hrobu na klečící sáhá,
venku divný hlomoz ve chvíli se vzmáhá, – –
Bože, ona ještě odpustit se zdráhá?
A v tom mrtvá zraky k ženě obrátila,
kývla smutně hlavou, že už odpustila,
uzavřela knihu, v které pilně četla,
vstala, ztrácela se do mlh polosvětla.
Žena v bledé hrůze z kostela se řítí – – –
Nikdo přede dveřmi – klidem hřbitov svítí,
jitro v bledém proužku růžovém se tají,
hvězdičky a měsíc tiše zhasínají.
***
Ráno za svítání nalezena byla
u kostelních dveří hrst popela bílá.
„Věčný mír a pokoj udělil’s mu, Pane,
dle Tvé svaté vůle ať se vždycky stane!“
21
Děťátko tiché na kolébce leželo.
Děťátko tiché na kolébce leželo,
veliké, modré oči na mne upřelo,
a dívalo se na mne, dlouze dívalo,
jakby se svěřovalo, ve mne doufalo.
A já jsem před ním stála v hrozném zoufání,
jak člověk zbabělec, jenž slabé nebrání,
až světlo žlutavé se v oknech zachvělo,
a bílé děťátko své oči zavřelo.
Ty oči stále vidím k sobě upřené,
ručičky tiché, trpělivě sevřené,
a úsměv – motýl zazlacený, zatmělý,
děťátko milé, sladký anděli!
22
Stařenka sklonila hlavičku...
Stařenka sklonila hlavičku na prsa,
skropená slzami – těžkými perlemi:
„Beruško, hrdličko, křepelko, srdíčko,
kdy tě zas uvidím, – zjev se mi, zjev se mi!“
Ve hradě zakletém děvčátko hlídají,
stařeně klíč zlatý ku vratům nedají.
Stařenka pod okny smutná se potácí,
čeká a pláče, a srdce jí krvácí.
„Já jsem ji chovala, já jsem ji líbala,
marně jsem o její ručičku žebrala.
Ručičky – věnečky, znám jejich objetí,
však už mi pěnička do klína nevletí.
Nevletí – nemůže, nesmí mne milovat,
komu mám bolest svou než Bohu žalovat?“
V oknech se zamihla hlavička dítěte,
jako když růžička na keři rozkvete.
Babička zavolá, ručka tam zamává,
zacloní ji však hned ztrnulá postava.
Zahlédne stařenka zlých očí plameny,
a pak jen studené tvrdé zdi – kameny.
23
Kameny, kameny, chlad jejich v srdce bil,
nadarmo žebrala – kdo by jich obměkčil?
Stařenka sklonila hlavičku na prsa
hluboko – hluboko a v těžkém soužení
vydechla duši svou: „Bože náš – promění
i toho andílka ten život v kamení...“
24
Kladiny.
Ty Kladinský rybníku,
proč tvá voda tmavá
každou hráz jak panská zpupnost
ihned protrhává?
Dneska skončí robotník
u tebe svou práci,
pozítří zas k stavbě hráze
dráb jej vyburácí.
Vlastní hroudu obdělat
ani chvíle není
pro to věčno, nekonečné
pánům lopocení.
Cop vrchního z Rychnova
na hrázi se míhá,
klesá někdo? padá zemdlen?
dráb nás důtky zdvihá.
Slaví, staví poddaní,
pot kamení smáčí,
vrchní jako černé peklo
nad nimi se mračí.
Zle mu někdo poradil,
co se musí státi,
má-li ta hráz dostavená
věky přetrvati.
25
„Dej prvního člověka,
který vstoupí na ni,
za živa tam zakopati,
neměj slitování.“
Tiše trávy zpívají,
hasnou hvězdy bledé,
chudý kramář po té hrázi
s majetkem svým jede.
Žena dřímá, děti spí,
a muž se psem táhne,
Bože věčný – znenadání
na všecky smrt sáhne.
Šedým jitrem výkřiky
proletěly temně,
zlomila je, zdusila
černá náruč země.
Celé malé spřežení
pod hrází se tratí:
vrchní káže bez milosti
živé zakopati.
Ještě chrapot pod zemí,
ještě ston – a zticha,
zticha jenom vrby šumí,
v rákosí to vzdychá.
Vrchní jako přimrazen
zrakem v zem se vpíjí – –
„Ech, ať pod mým karabáčem
celý kraj se svíjí!“
26
Neprotrhla se již hráz
od onoho rána,
sotva rok a den však minul
vrchnímu zní hrana.
***
Ty Kladinský rybníku,
co tvé vody chtějí?
Čí to stony od tvých břehů
o půlnoci znějí?
Vítr kvílí v rákosí,
ptáci hrůzou křičí,
a po hrázi praskot biče
jak sto hadů syčí.
A kdo se to jako červ
pod tím bičem svíjí?
Mrtvý vrchní – čert s ním orá,
nic mu nepromíjí.
Za ty rány rozdané,
za ty lidi štvané,
za ty slzy v celém kraji
v zemi zašlapané.
Orá, orá každou noc,
léta zapadají,
ale hříšné duše vinu
dosud nesmývají.
***
27
Měsíc svítí s vysoka,
tichne hudba stromů,
širou nocí starý šumař
ubírá se domů.
S houslemi jde pod paží,
div si neposkočí,
celý kraj v tom bílém světle
divně se s ním točí.
Od kříže tam v širý svět
čtyři cesty běží.
A hle! Před ním známý rybník
jak zrcadlo leží.
Kladiny. A po hrázi
lunou zaplavené
člověk k pluhu zapražený –
čert se za ním žene.
„Aj, pan vrchní z Rychnova,
hezky se to táhne?
Lehtá to, když milostpán
čert ti na hřbet, sáhne?
Rohatý! Jen popožeň!“
šumař volá v smíchu.
„Od biče jsem šňůrku ztratil,“
rozlehlo se v tichu.
A hned všecko zmizelo,
jen svit luny kane
na ty stopy slz a potu,
krve zaorané.
28
Ticho, ticho na břehu,
ani list se nehne –
jenom větřík vodu zčeří,
květ rákosí sehne.
***
Jitro první červánky
po rybníce hází,
vesničané vážně stojí
na Kladinské hrázi.
„Sem ta šňůrka čertovi
s biče uletěla.“
„Klanečník jak ruka – Bože –
ten rval kusy těla.“
„Na vrchního z Rychnova
jako ukovaný.“
„Takovým on v našem kraji
zastupoval pány.“
„Naše báby, dědkové
unesli ho stěží,
a my zříme řetěz němý
na zemi jak leží.“
„Leží – leží na chvíli,
než však rány zblednou,
naleznou se ruce jiné,
jež ho na nás zvednou!“
29
Serpuhy Hanemian.
Na mostě galatském stály jsme vedle sebe,
Zlatý Roh sinavěl do dálky zadýchané,
a náhle vytryskl krvavý pramen s nebe
a v moře hrne se, hrne, až celé vzplane.
Serpuhy tiskne mou ruku a dolů zírá,
oči se kalí a hlas se jí v prsou láme:
„Vidíš tu krev, kterou do hloubky moře sbírá,
vidíš ty zbrocené dýky, jež v prsou máme?
Evropa celá se dívala na to němě,
nerv se jí nezatřás’ v bezcílném, tupém těle,
když naši krev pilo moře a ssála země,
marně jsme volali – nebylo Spasitele!“
Arménka zmlkla, most rachotí, ptáci lkají,
fesy se rojí jak na poli máky vlčí,
po moři, stožárech plameny dokvétají,
mlčí jak zakleté pohádky, smutně mlčí
mešity bílé a zástupy minaretů.
Serpuhy pozvedla hlavu a řekla zticha;
„A hoře mé? Co je celému po tom světu,
srdce že puká, a noc i den se mnou vzdychá?
Nadarmo k nebesům že svoje ruce zvedám,
do moře zírám, jak krev se v něm rudá zračí,
v šílení zoufalém Yervantha svého hledám,
oči mé, které on líbával, slepnou v pláči?
Ach, nevíš, co je to v úzkostech čekat,
v smrtelné hrůze těch nocí nekončených,
k modlitbě pokorně v záplavu mrtvol klekat
a marně čekat v těch minutách horce věčných!
30
Vrátí se? Naděje, zoufání prsa trhá.
Bože! Kdo viděl ho? Kde? Bože, zde to bylo!
Vidíš, jak Turek ho bodá a v moře vrhá?
Armén? tak umři a dolů! – –
Proč ještě bilo,
proč bilo srdce mé dál po té hrozné zvěsti?
Yervanth, můj Yervanth už není, já padám k zemi,
nechci už vidět hvězd ani růží kvésti,
nechci mít radostí, utíkám před písněmi.
Zázrakem bylo mé štěstí – a netrvalo,
Božství v mé lásce se zjevilo – konec všemu.“
Přikryla rukama tvář. Moře zavzdychalo,
obě jsme sklonily zemdlené hlavy k němu,
bolesti naše jak křídla se rozpínaly.
V modravé prostory, v dalekých září chvění – –
A já ji objala, údery srdce lkaly:
„Serpuhy Hanemian, sestro má v utrpení!“
31
Ballada o kříži.
Zatřásla se země,
pukaly se skály,
a na hoře Kalvárii
tři tam kříže stály.
Zatmělo se slunce,
matka ruce spíná,
mezi dvěma lotry vidí
umírati syna.
Ruce probodené,
nohy zkrvácené,
oči k tomu po pravici
světle obrácené.
A zázrakem lásky
ústa šepotají:
„Doufej, bratře, ještě dneska –
budeš se mnou v ráji!“
Hříšník celou duši
ke Kristovi zvedá,
věří, že mu v pekel mukách
zahynouti nedá.
Však ten lotr v levo
bez orodování
svíjí se na dřevě kříže
v těžkém umírání.
Nechce odpuštění –
srdce zatvrzelé,
s břemenem svých hříchů hyne
vedle Spasitele.
32
Ač nadzemským světlem
prostřední kříž září,
hořkost smrti rozlila se
Ježíšovou tváří.
Ejhle, chtěl svým křížem
sejmout světa viny,
čisté uvést před trůn otce
Adamovy syny.
K nebi nyní zvedá
pohled zoufající:
Což má muka nevykoupí
lotra po levici?“
Smutně hlavu sklonil – –
hodina se blíží. – –
Ještě jeden pohled poslal
tam k levému kříži. –
Marně. – Nevykoupil.
Hasne síla činů.
Neodnese na svém kříži
bídu, hrůzy, vinu.
Vidí v dálce věků
vzrůstat křížů dřevo – –
a tisíce na něm trpět – –
jak ten lotr v levo. – –
33
Ballada hřbitovní.
„Můj synu, ach, slyšíš, slyšíš?
Kdos nový přichází k nám.
Náš hrob se otvírá – – slyšíš?
Ty hlasy tlumené znám.“
„Můj otče, taky se vzbouzím,
jak hroudy padají sem,
a zdá se mi – rakev nová,
že právě spuštěna v zem.“
„Můj synu, zeptej se, zeptej,
jsi blíž – kdo bude tu spát“ –
„Ach, otče, otče – snad matka
neb drahá sestřička snad.
Ach, věnec, krvavých růží
teď cítím blízko, ach blíž – –
a všecko tichne už – tichne –
můj otče – i ty už spíš?“
„No, nespím, synáčku, nespím,
já rád bych, rád zvěděl dřív,
kdo umřel a sem k nám přišel
a kdo z nich zdráv je a živ.“
„Už budím ho, otče drahý,
však není to nikdo z nich – –
ach, teď teprv sebou pohnul
a těžká víčka svá zdvih’.
34
„Tvé oči tak smutně hledí,
ty nový soudruhu náš!“
„Mé oči tak smutně hledí –
a ty, můj hochu, mne znáš?“
„Ne, neznám tě, nejsi bratr
a jakobys jím přec byl!“
„Já jsem ten, který svůj život
tvé sestřičce zaslíbil.“
„Ach, srdce tvé pálí, hoří,
to zármutkem pro ni snad!“
„Ach, srdce mé pálí, hoří,
neb měl jsem ji příliš rád!“
„A ona? Tatíčku, slyšíš?“
„Ach, slyším – zlomený květ
Jak lehčí je nám ta země,
než jí ten daleký svět.“
35
Proč, Bože, stvořil jsi mne člověkem?
Proč, Bože, stvořil jsi mne člověkem,
proč stvořil jsi mne ženou k tomu?
Dal jsi mi plamen žízně do srdce
a bílou trofej pokojného domu.
Strhat tu trofej a jít za srdcem –
a kdo je zde, mne budou kamenovat,
mám pouta na duši, jak zločinec,
a tichá jsem – chci dále si je kovat.
A letěla bych zatím do ohňů,
jež venku bouří jak revolty moje –
a klečím jako svatá v celle své –
a kámen – padám v propust nepokoje.
Mé vidiny jsou všeho silnější,
než může život náruživě stvořit,
jsou plameny, jsou vášeň, velikost;
pojď, duše moje, dej se k smrti zmořit.
Proč, Bože, stvořil jsi mne člověkem,
proč ženou, Bože – zde v tom bílém domě?
Líp ptákem nebo žlutým květem být
na světlém k modru pozvednutém stromě.
36
Rovina, rovina...
Rovina, rovina nedozírná
přede mnou leží,
fialy stínů se po ní řasí,
červánky běží.
Podivné veliké květy rostou,
kalichy kloní,
opálným vzduchem tak tiše, zlatě
písně se roní.
A jak ta rovina v dálku spěchá,
obzor se blýská,
ach nikdo nevěří, nikdo neví,
jak se mi stýská.
Rovina přede mnou smutně leží,
a já tak sama
ztracena kráčím v to její němé,
nesmírné drama.
37
Taková je moje touha.
Taková je moje touha: zavřít oči, klesnout k zemi,
země sluncem otvírá se, vítr přes ni v dálku běží,
a v té zemi a v té zemi věrno srdce tiše leží – –
tedy klesnout k zemi, k zemi.
Dát se zarůst travou v květu, dát se zarůst liliemi,
zavřít oči – neviděti, neslyšeti, netrpěti –
čekat na ten úder srdce, až se začne touhou chvěti
dole v zemi.
38
Tiše jsem sedala u okna nad mořem.
Tiše jsem sedala u okna nad mořem
vysoko nad hájem cypřiší truchlivých,
mešity šedivé mlčely přede mnou,
a já jsem žíznila po teplých loktech tvých.
Cizí svět daleký slzy mi utíral,
srdce mi konejšil, tiše mi domlouval,
nádhery hýřivé přede mne položil, – –
však oheň touhy mé hořeti neustal:
já jsem jen žíznila po teplých loktech tvých.
Minaret zasvítil stříbrně pod okny
a za ním lesy jich bělostně zaplály,
moře se zachvělo v krvavých paprscích,
koráby přistály, hlasy mne volaly,
šeptaly, vzývaly – –
však já jsem nad hájem cypřiší truchlivých
žíznila zoufale po teplých loktech tvých.
39
Štěstí jako pták se ztratí
Štěstí jako pták se ztratí,
nedohoníš jeho let,
utone-li ve hlubinách,
nevrátí se nikdy zpět.
Nevrátí se nikdy zpátky,
štědrost žití – smutná žeň:
zlom svou růži, klekni k hrobu,
zapomeň, ach zapomeň!
40
Proč je smutno hledět dolů.
Proč je smutno hledět dolů
na zahrady bílý květ,
který jak svatební závoj
dole tiše, tiše zkvet’?
Proč zavírám rychle okna,
když se v cestách zatmívá,
nečekám, až pták svou touhu
na topole dozpívá?
Proč jsou dny tak opuštěné,
noci nevyslyšené,
jak kamení na dno studně
přehluboké hozené!
41
Miluju moře modré.
Miluju moře modré, dálné, daleké
s křivkami závratnými na lazuru,
mizivé, ohromné a smělé, svítící,
jak plachta rozpjatá se tiše chvějící
vstříc andělskému horoucímu kůru.
To moře, moře modré tolik miluju,
protože smutné srdce moje –
bolestí plné srdce lidské,
jak písku zrnko padá do vln boje –
a mizí, mizí, a mou duši rozptyluje,
zázračný prostor její bouři utišuje – –
42
Tam na kraji lesa...
Tam na kraji lesa rostly jahody,
hořely jak země teplá krev,
a hned od nich tměl se mladý les,
v kterém volal táhlý, zlatý zpěv.
Onen les a palouk, jahody,
zpěv ten se mi v duši navrací –
smutné všecko – smutné: ach, ne zem,
ale něčí srdce krvácí.
43
Do daleka...
Do daleka, do daleka
voda utíká,
květy jdou s ní, světla, radost
i má bolest veliká.
Do daleka unáší mi
kusy života,
a urvané, nedoštkané
písně klokotá.
Zpívej, vodo, – do daleka
od mých břehů spěj,
nevrátíš už, co jsi vzala,
tedy – utíkej!
44
Nikdo po nás nevešel tam...
Nikdo po nás nevešel tam,
tak jsme vrátka rozevřeli,
tak besídku tenkrát, tenkrát
v modrém šeru opouštěli.
Známá vůně potácí se
ještě zde jak motýl tmavý,
i to svaté ticho tenkrát
objímalo naše hlavy.
Skulinami lilijí květ
bílých světel padá taky,
ale stopy kroků dvojích
zří jen jedny smutné zraky.
S Bohem na vždy – větší láska
nevejde sem, tichý chráme,
nevykvete větší smutek,
nežli my zde necháváme.
45
Pod tou jabloní...
Pod tou jabloní, pod tou jabloní
tiše skloněnou tíží dlouhých let,
zemí prohnutou drn se zelená,
vadne růžový, napadaný květ.
Obzor daleký s důvěrnými sny
s teplem linií svítí v její stín,
drne zelený, slzou kropený,
sama klesám dnes v svěcený tvůj klín.
A s těch zkřivených ramen jabloně
visí tajemně jako v kostele
lampa krvavá – nikdo nevidí,
že mi její zář kane po čele.
46
Všecky zvony zvonily.
Všecky zvony zvonily,
zakvílely, zaplakaly,
stíny se sem vplížily,
v srdce moje kořenem
zarůstaly.
Skála vysoká k nebi se zatmívá,
pod ní řeka se šumivě rozlívá,
a tam štěstí mé raněné zapadlo,
v krvavé růži uvadlo.
47
Mám ruce sepjaté.
Mám ruce sepjaté a oči pozdvižené
do světů jiných,
narostly lilie, lilie ošizené
v mých cestách stinných.
A klečím každou noc jak na modlitbách v chrámu,
a s nebe světla kanou,
Madonna útrpně sem kloní dolů z rámu
svou hlavu požehnanou.
Mám ruce sepjaté u očí pozdvižené
jak tichá prosebnice –
a zatím srdce mé růžemi zkrvácené
nevěří v květy více.
48
Je tichý večer...
Je tichý večer toužení a zamyšlení,
nad řekou ptáci lítají a hvězdy visí,
šplíchání vody do snění se teskně mísí,
vztahuju ruku v divném rozechvění.
Ohníčky rudé na vorech se zachvívají
a žlutá skála důvěrně se v šero zlatí,
obzory v teplém gázu jako sny se tratí
a vlny v náruč moře pospíchají.
Daleko v něčí náruč též bych pospíchala! – –
– – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –!
Modravé gázy padají, a světla hasnou,
jen hvězdy svítí, svítí na tu cestu krásnou.
Vztahuju ruku, jak bych žhavou růži brala,
z čí drahé ruky, Bože? Marné roztoužení:
má ruka stydne – kdo by zahřál ji – tu není.
49
Moje roky...
Moje roky jakby mračna
plná světel v dálku létla –
vidím někdy jen ta mračna,
jindy jen ta drahá světla.
Dnes ty zašlé ráje rostou
nádherně v mé smutné snění,
a zítra se hrůzou svíjím
věčné živých utrpení.
Vzdalují se roky moje –
nevím, jestli větší byly
blahem nebo žalem, vím jen:
nechci, by se navrátily!
50
Myšlenky tiše jako bílý květ...
Myšlenky tiše jako bílý květ
planou tu, vanou a svítí,
jak krásné je o někom přemýšlet,
sníti a ze rtů mu píti!
Myšlenky kvetou tady jako sen,
jako když lilije vzplanou –
a v růže je bílý květ proměněn,
chléb zázračnou stal se manou.
Myšlenky, zůstaňte tu, lampy mé,
vy, jež mne tak milujete,
ať na poušti záhon mi vašich snů
naposled laskavě kvete!
51
Moře bylo zádumčivé...
Moře bylo zádumčivé,
modré stíny na něm spaly,
lotos dýchal v háje snivé,
myrty tiše odkvétaly.
Jako srdce zarmoucené
ptáci v letu zaplakali,
moře bylo rozteskněné,
myrty smutně odkvétaly.
Poutníci dva pod cypřiší
na věky si s Bohem dali,
rozešli se bledí, tiší – – –
myrty jejich odkvétaly.
52
Co chceš, mé srdce?
Co chceš, co chceš, mé srdce,
proč bouříš? vždyť je čas,
bys vyklíčilo v cypřiš
a zatměl se tvůj jas.
Bys rostlo tiše v slunce
svým temným smutkem dál –
a netoužilo po tom,
co už ti osud vzal.
Co dal ti nesmírného,
v to zamysli se spíš:
buď cypřiší a hrobem
a v modlitbu se ztiš!
53
Vztažené ruce...
Vztažené ruce, tiše vztažené ruce
do nocí mých bíle svítí,
a volají, volají bílé ty ruce
a kvílejí, proč nedám jim píti.
Nastavují své vyprahlé dlaně,
a já, já – nemám již zázračné rosy;
ať pošlou mi slunce, ať dají mi hvězdy
ty ruce, jež o krůpěj prosí.
A já jim dám nejenom pramen a sílu a srdce,
dám všecku duše své vůni,
a ruce, ty vztažené, prahnoucí ruce
vzkřísí se v tajemství rosy mé tůni.
Nebudou ruce víc – bude to kvetoucí brána,
která se rozklene do výše hvězdné,
a pít budem spolu a nabírat zázračné rosy
z rozkoší vásy bezdné.
54
Kdybych mohla ještě jednou...
Kdybych mohla ještě jednou
jít svou smutnou cestou žití,
víc bych květů natrhala,
víc bych chtěla jasu píti!
Ještě jednou – vědět třebas,
k jakým strašným koncům kráčím,
jaký řetěz, jakou mdlobu
na svých, touhy křídlech vláčím:
víc bych růží přijímala,
víc bych sama růží dala.
Šla bych – Láska v bílé říze –
na svět bych se neohlédla –
všecky uzdy odpoutala,
do hvězdného vozu vsedla –
v zahrad taje dálné létla
a tam kvetla, kvetla, kvetla,
Božství z drahých úst bych ssála,
Rubínem má krev by vzplála – –
do krůpěje bych ji dala.
55
Volám, volám, ale neodpovíš...
Volám, volám, ale neodpovíš,
čekám, čekám, ale marně čekám,
spínám ruce, – stydnou jak mé slzy,
které dávám potokům a řekám.
Plyňte, plyňte, do závratných moří
ať vás propast nekonečná schvátí!
Co jsou slzy? Co jsou spjaté ruce?
Nevyprosí nic a nenavrátí!
Vyschly slzy, ruce slabé klesly –
ale oči dálku tmavou měří –
Bože – snad má duše ještě v hloubce,
ztajené a tiché, v zázrak věří?
56
Moře!
Moře! Nastav mi svoji dálku
měkkou a shovívavou,
konejšivou kolébku pro děcko rozplakané,
svou dálku bouřlivou a dravou!
Moře! Vezmi mne do svých loktů
lazurných, roztoužených,
ó, napoj mne bouří lásky, kterou šílím, hynu,
unav mne akkordy Pokořených!
Moře! Usmrť mne svojí mocí,
jsem jenom slabá žena –
mušle, potácím se ve věčnosti horizontech,
uchvať mě: chci být uchvácena!
57
Není větší dálky...
Není větší dálky k srdci,
nežli té, jež končí v zemi,
nezaplane její obzor,
nezaslzí její přítmí,
všecko bolí a tak studí,
ti, již prosí, jsou tak chudí –
uduseni liliemi.
Ze zahrady kaple šerá,
ze života těžký kámen,
z volnosti jsou pouta sterá,
k otázkám vždy smutné: Amen.
Amen! Ale žádný skutek
nezaplane srdci těmi,
hynou jak sen nevysněný,
účel nikdy nesplněný –
usmrceni liliemi.
58
Ach, jezy hučely...
Ach, jezy hučely a hudby šuměly a voda zpívala,
zahrada plna snův a stromů vzdálených se ke raně dívala,
a tys mi posílal srdce a duši.
Řekla jsem: Skončeno. Odlétly, zemřely v horizont daleký
závrati, touhy, sny velikých svátků už na věky, na věky.
A tys mi posílal srdce a duši.
Řekl jsi: chceš-li jít se ranou – já čekám a po tobě prahnu –
hvězdy ti s nebe jak korunu nad čelo stáhnu!
A já ti poslala srdce a duši.
59
Mosty duší...
Mosty duší jsou plny květů
a světla vroucího, měsíčného,
a stínů záhadných ptáků v letu
a písní moře, ach nesmírného.
Ach, my se spolu tam potkáváme,
co chceme říci, to srdce tuší,
tisíckrát třebas si s bohem dáme,
a přec nás spojují mosty duší.
60
Zahrada nade mnou...
Zahrada nade mnou rozkvetla bílá,
rozmarná, světelná, do písní ztichlá,
bílá, ach, bílá, jak o lásce snila,
unylou touhou si po tobě vzdychla
zahrada bílá.
Plamenem, plamenem vzňala se celá,
hořela polibky tvými a mými,
v ohnivé záplavy se rozevřela,
a zpívá hymnami poslzenými
v plamenech celá.
61
Ach, vstoupit do hrobu...
Ach, vstoupit do hrobu
hluboko – krásné jest,
lilie nad hlavou, růže a růže,
za nimi světlo hvězd.
Lilie nad hlavou, růže a růže,
a pak tu drahou zem –
zapadnout, nevědět, co dělá celý svět,
pokrýt se věčným snem.
V slávě a zenitu
ukončit štěstí, než uletět může,
umříti v bohatství –
lilie nad hlavou, růže a růže.
62
Tančily bolesti...
Tančily bolesti na plesu velikém,
opilé, jásavé, závratné k usmání,
proč by se nesmály?
Zvedaly paže a na šňůry k ozdobě
navlékly slzy, když zvonilo klekání,
tichounce, tichounce po srdci šlapaly.
Tančily bolesti – co je jim do všeho –
krvavé květy se nad hrobem vypjaly,
jakoby zaplály,
život, ach, ubíhá do moře bez ptaní,
bolesti tančily v šíleném zoufaní,
tichounce, tichounce po srdci šlapaly.
Chtěly se utančit, chtěly se jedem zpít,
krvavě opojit, srdce si rozdrásat,
ach, tiše plakaly,
ubohé bolesti – tančiti přestaly,
padaly, klesaly,
po vlastním srdci, v němž plamenem hořel cit,
do něhož paprsek s nebe pad’,
tichounce, tichounce, tichounce šlapaly.
63
Závratí vzduchu...
Závratí vzduchu, hymnami slunce,
letěla labuť, letěla bílá,
do dálky dálné, přes hory, doly,
o jednom drahém údolí snila –
zpívala, zpívala, zpívala.
Na černou padla truchlivou řeku,
nebylo srdce, nebylo květů,
samotná tiše umřít chvátala,
a v smrti chvíli, jak kdysi v letu,
zpívala, zpívala, zpívala.
64
Když kvetly jabloně růžové...
Když kvetly jabloně růžové
obláčky v červáncích,
já jsem šla šťastna za tebou,
kvetly i v prsou mých.
Růžová jako jejich dech
padla jsem v srdce tvé.
Viděl jsi? Hvězdy nebeské
svítily na větve.
Odkvetly jabloně růžové
a něčí umlk’ smích,
jdu smutná, smutná od tebe,
zhas’ oltář v prsou tvých!
65
Šli jsme tiše...
Šli jsme tiše nikoho jsme nerušili,
v přítmí barev údolí tak snivě svítilo,
zvony ku klekání ještě nezvonily,
něco jako vzývání nás slavně spojilo,
a harfa zpívala unylou písní srdce.
Obzory se v dálky otvíraly,
těžko nejít, když tam duše prahne,
těžko nevzdat se, když rány pálí,
a když život do strun bouří sáhne,
a harfa zazpívá unylou písní srdce.
Přišel soumrak modrý, začleněný,
a co bylo v dálce, u srdce je blíže,
řeky břeh se ztratil poslzený,
v dálce dálné pněly naše kříže –
a harfa zpívala unylou písní srdce.
66
Rozpínám ruce...
Rozpínám ruce přibita na kříž
v paprsky sladké do bílých květů,
modlím se k tobě, vzývám tvou jsoucnost,
sevři můj obzor do váz mých retů,
slza neb hvězda ať tiše skane,
žízním, ó Pane!
Konec je blízký, začátek snadný –
korunu z trní přiložit k skráním,
a já své čelo před tebou skláním,
a chci, chci třebas polibek zrádný,
ať umru, padnu,
jak růže zvadnu,
jen dřív ať hvězda v srdci mi vzplane,
neb slza skane,
žízním, ó Pane!
67
Na vysoké skále...
Na vysoké skále
nový maják vstal,
pozdrav moře jak z děl
strašnou salvou řval.
Nebe rudých vlajek
kolem navěšelo,
nebe jako příkrov
pro rakve se stmělo.
Ptáci zaplakali,
vlny zalkaly,
a tam na věž chvátá
poutník zoufalý.
Chce tam světla hlídat,
probdít strašné hoře,
vyplakati za noc
moře, moře, moře.
Poutník. Maják. Moře.
Ach, ta světla hvězd
napadají zřídka
do poutnických cest.
Černá noc jak peklo,
bouře strašně stená,
ruka opuštěná
klesá přemožena.
68
Hvězdy zhasínají,
slunce zhasnuta,
a ta smutná dráha
v půlce přetnuta.
Přišlo bílé jitro...
Po majáku, věži
nikde ani stopy,
na dně moře leží.
Poutník. Maják – všecko,
i to všecko hoře
zapadlo jak kámen
v moře, moře, moře.
69
Báň zelená...
Báň zelená jako malachit,
a v lucerně její nebes třpyt
svítí, svítí, svítí –
nad ní bílí ptáci lítají,
pod ní voda zpívá,
v dálce slunce kývá.
Srdce zvonu písní netají,
jeho touha snivá
ať jen vroucně zpívá,
ptáci, řeka, věže zpívají,
a to srdce, které na dně leží,
začne v prsou jak v zelené věži
bíti, bíti, bíti.
70
Odešel jsi daleko...
Odešel jsi daleko,
loďka má se potácí,
však z té tvojí těžké dálky
nikdo se víc nevrací.
Kdybys měl tu velkou moc,
ty bys tušil hrůzu chvil,
ty bys přišel ke mně zpátky,
a vím, co bys učinil!
Přišel bys a v cesty mé
květy květů nasypal –
a zas šel bys tiše, smutně
v nekonečnou šerou dál.
71
Tys utrhl, mně podal.
Tys utrhl, mně podal
lupínek zelený –
a řek’ jsi: „Na památku.“
Ó byl mi souzený.
Ty ani nevěděl jsi –
ty – snad mi souzený,
že hřbitovní zeď líbal
lupínek zelený.
72
Hory, hory, proč stojíte...
Hory, hory, proč stojíte
jako stěny mezi námi,
řeky, řeky, proč valíte
svoje vody mezi námi.
Ty jsi vinna, dálko siná,
proč se šíříš mezi námi,
živote, ty cesto stinná,
proč jsi rostl mezi námi?
Ať ta láska k nebi vzroste,
však ta propast mezi námi –
slzy tecte, ruce proste –
bude tmít se mezi náminámi.
A když všecko pochopíme,
světlo vzejde mezi námi – –
ach, snad se pak utišíme – –:
smrt bude stát mezi námi.
73
Tichounké šelestění...
Tichounké šelestění
krve a duše cílím,
rozepnout křídla toužím,
opit se rudým kvítím.
Opit se do omdlení
polibky tvými, tvými,
jako když slunce zhaslo
za vrchy modravými.
Nedočkat konce bouří,
a než se sliby zruší –
s posledním políbením
vydechnout duši, duši.
74
Ty nepřítomný...
Ty nepřítomný, ale přítomný v mém srdci,
ty nepřítomný, ó má hymno Vzkříšení,
ty sladký, velký přítomností nepřítomnou,
ach, vzývám tě, ach vejdi v moje toužení.
Přijď ke mně ve svátosti tiché přijímání,
oslaď mi odchod, smutné umírání.
Tajemně vstupoval jsi v nitro mé a zpíval,
horoucí vůně do prsou mi vlíval,
půlnoční píseň tvá se srdcem mojím chvěla,
když do nebe jsem s tebou odcházela.
Osudem vyvolená ve tvém srdci žíti,
já poslední své natrhala kvítí,
a ty, ty kráčíš zamyšlen tak sám,
a jájá, kde žijužiju, umírám.
75
O hvězdy blednoucí...
Ó hvězdy blednoucí,
ó hvězdy tonoucí,
ó hvězdy osvobození,
uvidíte moje ukřižování a zatmění?
Ach já pila s životem smrt.
Ty, který neslyšíš,
ty, který nevidíš,
probuď se, probuď se, přibliž se, vzpamatuj,
urovnej do slunce, věčnosti osud můj – –
proč mám píti s životem smrt?
Anebo nepřijď a zapomeň, nepromluv,
ó hvězdy blednoucí,
ó hvězdy tonoucí,
ó hvězdy osvobození – –
tisíce rodíte zázračných vroucích snův,
a pro mne nic, nic, než jen marné toužení:
ach, já piju s životem smrt.
76
Viz, jabloně kvetou...
Viz, jabloně kvetou, viz, olivy zrají,
co lásky se v drnu a ve vlně tají
a ve hvězdách, vzduchu a na listech, v slovech
i v tisu a v cypřiších, zamlklých rovech
i v rose, jež náhodou do poupat padne,
a ty nedáš růže mi žádné?...
Ty zamyšlen stojíš a hluboce cítíš,
jak ve snu se v neznámé krajiny řítíš,
je ruka tvá milá, tvé rty jsou zas chladné,
ach, ty nedáš růže mi žádné.
Tvá pouť už je jiná, tvé vidiny hoří
a moje se štěstí jak paláce boří,
ty řekl jsi mnoho a dal jsi mi mnoho,
a slíbil jsi mnoho a blesk zůstal z toho,
blesk tichých slz, vůně a památka květů
a polibky nesmírné tvých a mých retů, –
a teď – tmí se, stmívá, teď obzor náš chladne:
ach, ty nedáš růže mi žádné.
77
Na mojí louce bolesti kvetou...
Na mojí louce bolesti kvetou
a víc a víc jak v moři hvězd,
těžko je někdy bohatou žatvu
tak v duše soumrak tiše snést.
Toužívám často uštvána k smrti,
by i má radost ulétla,
s radostí bolest – všecko, ach všecko –
a louka má by odkvetla.
78
Sad zapadlý a tichý jako snění.
Sad zapadlý a tichý jako snění,
travička zelená jak vlásky země,
třešně tam kvetou v bílém roztoužení,
a potok zpívá hlasitě a temně,
a někdo bloudí sám tím tichým sadem.
A vzpomíná a do květů se noří,
mizí v těch větvích jako za oblaky,
a velké světlo srdce k nebi hoří – –
Ty vzdálený – pojď zapadni tam taky –
hleď – někdo bloudí sám tím tichým sadem.
79
Chci život...
Chci život na místě smrti,
chci věnce na hlavě nést,
chci slávu horoucích ramen,
chci teplo růžových hvězd.
Chci tiše odevzdat ruku,
jak děcko nechat se vést
pod stromy kvetoucích třešní,
pod světlo nádherných hvězd.
Chci dlouze spočinout ještě
v tom šeru záhadných cest,
snít slabá v ohromné síle
pod mdlobou nesmírných hvězd.
80
Kalné řeky.
Kalné řeky, kalné řeky
řítily se přes balvany,
omývaly těžké rány.
Kalné řeky v srdce bily,
v srdce k smrti odsouzené,
jak ty skály nastavené.
Kalné řeky, zjasněte se,
nežalujte, zazpívejte,
břehům květ a lásku dejte.
Kalné řeky tekly dále,
kalné v náruč skal se vrhly –
a to srdce s sebou strhly.
81
Hřbitove tichý.
Hřbitove tichý na skále němé,
nad řekou rozzpívanou a rychlou,
hřbitove s kostelíčkem a zídkou,
bílou a s písní nad hroby ztichlou!
Rostou tam, rostou, hřbitove smutný,
na hrobech, zídce – slzičky rudé,
ti netušili, co tam chodili,
co z lásky jejich ohromné zbude!
Hřbitove tichý, na skále němé,
nad řekou rychlou a rozzpívanou,
z veliké lásky zbyl tam jen rudých
slziček trs, jak s očí když skanou!
82
Dotknout se – dotknout.
Dotknout se, dotknout oněch keřů žhavých,
a tiše vzdychajících, zvednout clonu
těch měkkých opon, přijít k tobě náhle,
a zapomenout, že je život smutný –
a hledět s tebou dálek do modravých,
když jako rosa padá píseň zvonů.
Té chvíle nevědět, co bolet bude,
pít jako věčnost z přítomnosti zdroje,
na prsou hořet ti, jak růže rudé
a nepočítat políbení tvoje.
A nevěřit a přece věřit všemu,
co na čela nám sprchne sladké vůně,
dát srdcím vzlet jak ptactvu nebeskému,
vnořit se do zázračných vzdechů tůně.
A nevzpomínat, na nic nevzpomínat,
co raní nebo náhle probuzuje,
co vzkřikne v těžkém zápasu a slonu,
jít s tebou tam, kde tichá labuť pluje,
dál, víc než přijmout jako velké srdce
a nedoufat než v jedinou tu chvíli,
když srdce naše obě stejně šílí
a jako rosa padá píseň zvonů.
83
Ten šáteček...
Ten šáteček tak často líbám,
ach, který ty to víš,
a jak mne při tom srdce bolí,
snad ani nemyslíš.
Ten čekankově modrý proužek,
kraječky – ach jak sen –
v ten bílý batist osud smutný
byl slzou potopen.
Na okně; kvetou betunie –
tak mnohý krásný zvon,
však slyšela jsem v dálce někde
jak v umírání ston. –
A šáteček jsem políbila –
ten sladký jeho lem...
Ach – něco blízko – blízko vzdychlo,
jak otevřená zem.
84
Tam břehy snivé...
Tam břehy snivé do dálek se noří
a v lesích našich bolestně se stmívá,
paláce snů se v mlhách bílých boří,
v zahradách slunce teskně dohořívá,
ach, nežli v tiché údolí se vrátíš –
tak mnoho ztratíš!
Vidíš ta světla? Slyšíš vlny zpívat?
Pojď, budeme se spolu ještě dívat –
jak slunce žhavě líbá, všecko zlatí,
než za hory se ztratí.
Je snadno nemít, co se k srdci spíná,
a snadno cestu plnou růží zkrátit,
zříká se srdce, kdo ho zapomíná,
a nebe nepoznal, kdo nezná lásku splatit.
Proč váháš? Na co čekáš? Soumrak smutně padá.
Proč oči, oči, které nerozsvítíš,
z nichž slzy nevylíbáš, osud nezachytíš,
a ruce nezahřeješ, srdce neutišíš – –
a duši nepotěšíš – – slyšíš, slyšíš – –
proč nechceš ztratit...
85
Ach, půjdu, půjdu tam...
Ach, půjdu, půjdu tam, kde západ hoří
a stín se dlouží opuštěných cest,
kde ztratím se jak škeble v modrém moři
a najdu nimbus dávno zbledlých hvězd,
kde slavné sny jsou v kůru vetkány,
kde sochy sní, a mlčí fontány –
a vázy čekají na růží déšť.
Ty bílé sochy – čeho svědky byly,
ty fontány – co vychrlily vod,
ty zámky, ach, co lásky utajily,
co stromy smutných vyzpívaly not;
čí stopy byly v písek vepsány,
kde sochy sní, a mlčí fontány
a vázy čekají na růží déšť!
Potkám tam duchy královen a králů,
milenek sladkých zabloudilý stín,
rozepnu ruce v roztouženém žalu
do sféry milujících heroin,
jež poutaly a byly spoutány,
kde sochy sní a mlčí fontány –
a vázy čekají na růží déšť!
A líbat budu vroucích písní vzdechem,
jež v srdci přikázání božího
se chvějí nadpozemské harfy echem,
a poznáš mne hned z verše prvního,
vždyť v korunu se mění věnec poslaný,
kde sochy sní, a mlčí fontány,
a vázy čekají na růží déšť!
86
Ty přijdeš, přijdeš tam, kde stojím tichá
a věrně čekající v doufání,
kde srdce bludné zázraky své slýchá,
sny rozzpívané v jara zasmání,
kde každý polibek je balšám na rány,
kde sochy sní, a mlčí fontány –
a vázy čekají na růží déšť.
87
Sen.
Ó, byl to zázrak: Vstoupil jsi ke mně –
duše tvá duše dotkla se jemně,
a já jsem ruce rozpjala k bolestným tmámtmám,
řekla jsem pohnuta: „Všecky růže ti dám.“
Vzpomínat musím na tvoji krásu,
jak jsem tě zřela v štěstí a jasu,
král králů stál jsi přede mnou oddaně – sám,
a já jsem zaštkala: „Všecky růže ti dám.“
Trůn, trůn tvůj svítil nade mnou světlý,
zázraky písní v srdce mi vlétly,
touhami zkvetly; byt můj byl proměněn v chrám,
a já jsem klekla: „Všecky růže ti dám!“
88
OBSAH
Ballada o mračnu4
Vodník7
V dušičkové noci9
Zrazená13
Děťátko tiché na kolébce leželo22
Stařenka sklonila hlavičku23
Kladiny25
Serpuhy Hanomian30
Ballada o kříži32
Ballada hřbitovní34
Proč, Bože, stvořil jsi mne člověkem?36
Rovina, rovina37
Taková je moje touha38
Tiše jsem sedala u okna nad mořem39
Štěstí jako pták se ztratí40
Proč je smutno hledět dolů41
Miluju moře modré42
Tam na kraji lesa43
Do daleka44
Nikdo po nás nevešel tam45
Pod tou jabloní46
Všecky zvony zvonily47
Mám ruce sepjaté48
Je tichý večer49
Moje roky50
Myšlenky tiše jako bílý květ51
Moře bylo zádumčivé52
Co chceš, mé srdce53
Vztažené ruce54
Kdybych mohla ještě jednou55
Volám, volám, ale neodpovíš56
Moře!57
Není větší dálky58
Ach, jezy hučely59
[89]
Mosty duší60
Zahrada nade mnou61
Ach, vstoupit do hrobu62
Tančily bolesti63
Závratí vzduchu64
Když kvetly jabloně růžové65
Šli jsme tiše66
Rozpínám ruce67
Na vysoké skále68
Báň zelená70
Odešel jsi daleko71
Tys utrhl, mně podal72
Hory, hory, proč stojíte73
Tichounké šelestění74
Ty nepřítomný75
O hvězdy blednoucí76
Viz, jabloně kvetou77
Na mojí louce bolesti kvetou78
Sad zapadlý a tichý jako snění79
Chci život80
Kalné řeky81
Hřbitove tichý82
Dotknout se – dotknout83
Ten šáteček84
Tam břehy snivé85
Ach, půjdu, půjdu tam86
Sen88
E: až; 2004
[90]