Viz, jabloně kvetou...

Růžena Jesenská

Viz, jabloně kvetou...
Viz, jabloně kvetou, viz, olivy zrají, co lásky se v drnu a ve vlně tají a ve hvězdách, vzduchu a na listech, v slovech i v tisu a v cypřiších, zamlklých rovech i v rose, jež náhodou do poupat padne, a ty nedáš růže mi žádné?... Ty zamyšlen stojíš a hluboce cítíš, jak ve snu se v neznámé krajiny řítíš, je ruka tvá milá, tvé rty jsou zas chladné, ach, ty nedáš růže mi žádné. Tvá pouť už je jiná, tvé vidiny hoří a moje se štěstí jak paláce boří, ty řekl jsi mnoho a dal jsi mi mnoho, a slíbil jsi mnoho a blesk zůstal z toho, blesk tichých slz, vůně a památka květů a polibky nesmírné tvých a mých retů, – a teď – tmí se, stmívá, teď obzor náš chladne: ach, ty nedáš růže mi žádné. 77