Kladiny.

Růžena Jesenská

Kladiny.
Ty Kladinský rybníku, proč tvá voda tmavá každou hráz jak panská zpupnost ihned protrhává? Dneska skončí robotník u tebe svou práci, pozítří zas k stavbě hráze dráb jej vyburácí. Vlastní hroudu obdělat ani chvíle není pro to věčno, nekonečné pánům lopocení. Cop vrchního z Rychnova na hrázi se míhá, klesá někdo? padá zemdlen? dráb nás důtky zdvihá. Slaví, staví poddaní, pot kamení smáčí, vrchní jako černé peklo nad nimi se mračí. Zle mu někdo poradil, co se musí státi, má-li ta hráz dostavená věky přetrvati. 25 „Dej prvního člověka, který vstoupí na ni, za živa tam zakopati, neměj slitování.“ Tiše trávy zpívají, hasnou hvězdy bledé, chudý kramář po té hrázi s majetkem svým jede. Žena dřímá, děti spí, a muž se psem táhne, Bože věčný – znenadání na všecky smrt sáhne. Šedým jitrem výkřiky proletěly temně, zlomila je, zdusila černá náruč země. Celé malé spřežení pod hrází se tratí: vrchní káže bez milosti živé zakopati. Ještě chrapot pod zemí, ještě ston – a zticha, zticha jenom vrby šumí, v rákosí to vzdychá. Vrchní jako přimrazen zrakem v zem se vpíjí – – „Ech, ať pod mým karabáčem celý kraj se svíjí!“ 26 Neprotrhla se již hráz od onoho rána, sotva rok a den však minul vrchnímu zní hrana. *** Ty Kladinský rybníku, co tvé vody chtějí? Čí to stony od tvých břehů o půlnoci znějí? Vítr kvílí v rákosí, ptáci hrůzou křičí, a po hrázi praskot biče jak sto hadů syčí. A kdo se to jako červ pod tím bičem svíjí? Mrtvý vrchní – čert s ním orá, nic mu nepromíjí. Za ty rány rozdané, za ty lidi štvané, za ty slzy v celém kraji v zemi zašlapané. Orá, orá každou noc, léta zapadají, ale hříšné duše vinu dosud nesmývají. *** 27 Měsíc svítí s vysoka, tichne hudba stromů, širou nocí starý šumař ubírá se domů. S houslemi jde pod paží, div si neposkočí, celý kraj v tom bílém světle divně se s ním točí. Od kříže tam v širý svět čtyři cesty běží. A hle! Před ním známý rybník jak zrcadlo leží. Kladiny. A po hrázi lunou zaplavené člověk k pluhu zapražený – čert se za ním žene. „Aj, pan vrchní z Rychnova, hezky se to táhne? Lehtá to, když milostpán čert ti na hřbet, sáhne? Rohatý! Jen popožeň!“ šumař volá v smíchu. „Od biče jsem šňůrku ztratil,“ rozlehlo se v tichu. A hned všecko zmizelo, jen svit luny kane na ty stopy slz a potu, krve zaorané. 28 Ticho, ticho na břehu, ani list se nehne – jenom větřík vodu zčeří, květ rákosí sehne. *** Jitro první červánky po rybníce hází, vesničané vážně stojí na Kladinské hrázi. „Sem ta šňůrka čertovi s biče uletěla.“ „Klanečník jak ruka – Bože – ten rval kusy těla.“ „Na vrchního z Rychnova jako ukovaný.“ „Takovým on v našem kraji zastupoval pány.“ „Naše báby, dědkové unesli ho stěží, a my zříme řetěz němý na zemi jak leží.“ „Leží – leží na chvíli, než však rány zblednou, naleznou se ruce jiné, jež ho na nás zvednou!“ 29