Tam břehy snivé...

Růžena Jesenská

Tam břehy snivé...
Tam břehy snivé do dálek se noří a v lesích našich bolestně se stmívá, paláce snů se v mlhách bílých boří, v zahradách slunce teskně dohořívá, ach, nežli v tiché údolí se vrátíš – tak mnoho ztratíš! Vidíš ta světla? Slyšíš vlny zpívat? Pojď, budeme se spolu ještě dívat – jak slunce žhavě líbá, všecko zlatí, než za hory se ztratí. Je snadno nemít, co se k srdci spíná, a snadno cestu plnou růží zkrátit, zříká se srdce, kdo ho zapomíná, a nebe nepoznal, kdo nezná lásku splatit. Proč váháš? Na co čekáš? Soumrak smutně padá. Proč oči, oči, které nerozsvítíš, z nichž slzy nevylíbáš, osud nezachytíš, a ruce nezahřeješ, srdce neutišíš – – a duši nepotěšíš – – slyšíš, slyšíš – – proč nechceš ztratit... 85