Stařenka sklonila hlavičku...

Stařenka sklonila hlavičku...
Stařenka sklonila hlavičku na prsa, skropená slzami – těžkými perlemi: „Beruško, hrdličko, křepelko, srdíčko, kdy tě zas uvidím, – zjev se mi, zjev se mi!“ Ve hradě zakletém děvčátko hlídají, stařeně klíč zlatý ku vratům nedají. Stařenka pod okny smutná se potácí, čeká a pláče, a srdce jí krvácí. „Já jsem ji chovala, já jsem ji líbala, marně jsem o její ručičku žebrala. Ručičky – věnečky, znám jejich objetí, však už mi pěnička do klína nevletí. Nevletí – nemůže, nesmí mne milovat, komu mám bolest svou než Bohu žalovat?“ V oknech se zamihla hlavička dítěte, jako když růžička na keři rozkvete. Babička zavolá, ručka tam zamává, zacloní ji však hned ztrnulá postava. Zahlédne stařenka zlých očí plameny, a pak jen studené tvrdé zdi – kameny. 23 Kameny, kameny, chlad jejich v srdce bil, nadarmo žebrala – kdo by jich obměkčil? Stařenka sklonila hlavičku na prsa hluboko – hluboko a v těžkém soužení vydechla duši svou: „Bože náš – promění i toho andílka ten život v kamení...“ 24