Serpuhy Hanemian.

Růžena Jesenská

Serpuhy Hanemian.
Na mostě galatském stály jsme vedle sebe, Zlatý Roh sinavěl do dálky zadýchané, a náhle vytryskl krvavý pramen s nebe a v moře hrne se, hrne, až celé vzplane. Serpuhy tiskne mou ruku a dolů zírá, oči se kalí a hlas se jí v prsou láme: „Vidíš tu krev, kterou do hloubky moře sbírá, vidíš ty zbrocené dýky, jež v prsou máme? Evropa celá se dívala na to němě, nerv se jí nezatřás’ v bezcílném, tupém těle, když naši krev pilo moře a ssála země, marně jsme volali – nebylo Spasitele!“ Arménka zmlkla, most rachotí, ptáci lkají, fesy se rojí jak na poli máky vlčí, po moři, stožárech plameny dokvétají, mlčí jak zakleté pohádky, smutně mlčí mešity bílé a zástupy minaretů. Serpuhy pozvedla hlavu a řekla zticha; „A hoře mé? Co je celému po tom světu, srdce že puká, a noc i den se mnou vzdychá? Nadarmo k nebesům že svoje ruce zvedám, do moře zírám, jak krev se v něm rudá zračí, v šílení zoufalém Yervantha svého hledám, oči mé, které on líbával, slepnou v pláči? Ach, nevíš, co je to v úzkostech čekat, v smrtelné hrůze těch nocí nekončených, k modlitbě pokorně v záplavu mrtvol klekat a marně čekat v těch minutách horce věčných! 30 Vrátí se? Naděje, zoufání prsa trhá. Bože! Kdo viděl ho? Kde? Bože, zde to bylo! Vidíš, jak Turek ho bodá a v moře vrhá? Armén? tak umři a dolů! – – Proč ještě bilo, proč bilo srdce mé dál po té hrozné zvěsti? Yervanth, můj Yervanth už není, já padám k zemi, nechci už vidět hvězd ani růží kvésti, nechci mít radostí, utíkám před písněmi. Zázrakem bylo mé štěstí – a netrvalo, Božství v mé lásce se zjevilo – konec všemu.“ Přikryla rukama tvář. Moře zavzdychalo, obě jsme sklonily zemdlené hlavy k němu, bolesti naše jak křídla se rozpínaly. V modravé prostory, v dalekých září chvění – – A já ji objala, údery srdce lkaly: „Serpuhy Hanemian, sestro má v utrpení!“ 31

Básně v knize Balady a písně: