Na mostě galatském stály jsme vedle sebe,
Zlatý Roh sinavěl do dálky zadýchané,
a náhle vytryskl krvavý pramen s nebe
a v moře hrne se, hrne, až celé vzplane.
Serpuhy tiskne mou ruku a dolů zírá,
oči se kalí a hlas se jí v prsou láme:
„Vidíš tu krev, kterou do hloubky moře sbírá,
vidíš ty zbrocené dýky, jež v prsou máme?
Evropa celá se dívala na to němě,
nerv se jí nezatřás’ v bezcílném, tupém těle,
když naši krev pilo moře a ssála země,
marně jsme volali – nebylo Spasitele!“
Arménka zmlkla, most rachotí, ptáci lkají,
fesy se rojí jak na poli máky vlčí,
po moři, stožárech plameny dokvétají,
mlčí jak zakleté pohádky, smutně mlčí
mešity bílé a zástupy minaretů.
Serpuhy pozvedla hlavu a řekla zticha;
„A hoře mé? Co je celému po tom světu,
srdce že puká, a noc i den se mnou vzdychá?
Nadarmo k nebesům že svoje ruce zvedám,
do moře zírám, jak krev se v něm rudá zračí,
v šílení zoufalém Yervantha svého hledám,
oči mé, které on líbával, slepnou v pláči?
Ach, nevíš, co je to v úzkostech čekat,
v smrtelné hrůze těch nocí nekončených,
k modlitbě pokorně v záplavu mrtvol klekat
a marně čekat v těch minutách horce věčných!
Vrátí se? Naděje, zoufání prsa trhá.
Bože! Kdo viděl ho? Kde? Bože, zde to bylo!
Vidíš, jak Turek ho bodá a v moře vrhá?
Armén? tak umři a dolů! – – Proč ještě bilo,
proč bilo srdce mé dál po té hrozné zvěsti?
Yervanth, můj Yervanth už není, já padám k zemi,
nechci už vidět hvězd ani růží kvésti,
nechci mít radostí, utíkám před písněmi.
Zázrakem bylo mé štěstí – a netrvalo,
Božství v mé lásce se zjevilo – konec všemu.“
Přikryla rukama tvář. Moře zavzdychalo,
obě jsme sklonily zemdlené hlavy k němu,
bolesti naše jak křídla se rozpínaly.
V modravé prostory, v dalekých září chvění – –
A já ji objala, údery srdce lkaly:
„Serpuhy Hanemian, sestro má v utrpení!“