Vodník.

Vodník.
Na hrázi usedla, věneček pletla, vedle ní červená slzička kvetla. Co se to v rákosí modrá a bělí, jakby se ve vlnách pentličky chvěly? Opravdu pentličky! To jich tam svítí, aspoň ty růžové chtěla bych míti!“ Dívčino srdéčko touhou se plní: pentličky lákavě k břehu se vlní. Teď jsou dvě na blízku, už po nich sáhne! Že zase odskočí? Však se k nim nahne! A zase krásnější, ku břehu kmitla, aspoň tu jedinou kdyby si chytla! 7 Leč sotva připlynou v duhovém jase, jak hadi klikatě uniknou zase. Ona se za nimi ručkama honí, do vody třpytivé kloní se, kloní. Bože – v tom vykřikla, jak se hloub sklání: voda se prohnula, zavřela za ní. A po všech pentličkách není už stopy; zelený mužíček někoho topí: „Chytla ses, panenko, pojedem’ spolu v kočáře z vodních řas do zámku dolů!“ Na břehu slzička dokvetla za dne, do půlky uvitý věneček vadne. K rybníku stříbří se luny zář skvělá – – Něco jak lilie vodou se bělá. 8