Tam břehy snivé...
Tam břehy snivé do dálek se noří
a v lesích našich bolestně se stmívá,
paláce snů se v mlhách bílých boří,
v zahradách slunce teskně dohořívá,
ach, nežli v tiché údolí se vrátíš –
tak mnoho ztratíš!
Vidíš ta světla? Slyšíš vlny zpívat?
Pojď, budeme se spolu ještě dívat –
jak slunce žhavě líbá, všecko zlatí,
než za hory se ztratí.
Je snadno nemít, co se k srdci spíná,
a snadno cestu plnou růží zkrátit,
zříká se srdce, kdo ho zapomíná,
a nebe nepoznal, kdo nezná lásku splatit.
Proč váháš? Na co čekáš? Soumrak smutně padá.
Proč oči, oči, které nerozsvítíš,
z nichž slzy nevylíbáš, osud nezachytíš,
a ruce nezahřeješ, srdce neutišíš – –
a duši nepotěšíš – – slyšíš, slyšíš – –
proč nechceš ztratit...
85