Bílá noc se oknem dívá,
jako když se rozednívá.
„To už svítá? Svatá Panno,
věru již je čisté ráno!
To jsem dříve vstáti měla,
abych došla do kostela
na mši svatou za dušičky,
na hroby jim rozžat svíčky.“
Oblékla se rozespalá,
na ranní se ubírala.
Svaté ticho krajem vane,
bílé světlo k zemi kane,
nebe vroucně postříbřené
vysoko se nad ní klene,
hrstka hvězd se v zlatě rojí,
a za losem měsíc stojí.
Všecko je tak jiné, cizí,
širé pole v mlhách mizí,
mizí, celý kraj se mění,
po vesnicích stopy není,
jenom stromy vynikají,
černě z mlhy narůstají.
A tam na vršku se třpytí –
kostelíček drobný svítí.
Kostelíček s úzkou věží,
cesta k němu vzhůru běží.
Po té cestě zprohýbané,
vesničany ušlapané,
chvátá žena na mši ranní,
že je půlnoc – nemá zdání.
Kostelíček plný záře,
a kněz už je u oltáře,
kostelíček plný lidí,
ohlédnout se žena stydí,
do lavice skromné sedne,
ani očí nepozvedne.
Otčenášky odříkává,
až k evangeliu vstává.
A při tom se porozhlédla.
Co to? Bože! Celá zbledla:
Samí cizí lidé, cizí.
Je to zlý sen, který zmizí?
Kdo to je? Což není doma?
Rozhlíží se. Povědomá
některá tvář připadá jí,
vzpomíná si, odkud zná ji.
Znávala je. – Bože milý,
co se děje – bdí či sní-li?
Nemýlí se –- divní hosté,
nad nimiž už tráva roste.
Nesní. Kolem sebe vidí
na mši dávno mrtvé lidi.
V tom sousedka k ní se sklání
divným zrakem hledí na ni –
nejznámější mezi všemi,
sotva měsíc dřímá v zemi.
„Co tu chcete, kmotra milá,
co jste to jen učinila?
Toť mše duchů! Nevidíte?
O život se připravíte!
Po mši až vás uhlídají,
duchové vás rozškubají!
Poradím vám: zanechejte
kožíšek zde, utíkejte,
utíkejte, co můžete,
ať dušičkám uprchnete!“
Půl mrtvá svůj kožich svlékla,
kostelem se tiše vlékla,
hřbitovem se sotva mihla,
hrůzou jakby křidla zdvihla,
letí, letí ke vsi zase,
vidí lunu v plném jase,
jak se z krajky lesů zvedá
tichá, studená a bledá.
Usmívá se zasmušile
v dušičkové noci bílé.
A když ze vsi za svítání
scházeli se ke mši ranní,
užasli, co uviděli:
z kožešiny vločky zřeli
po kostele, po hřbitově –
útržek na každém rově.