Já ji viděl – duši biskupovu –
půlnoc byla – nemohl jsem spáti –
naduřelá vyšla asi z rovu –
já ji viděl k nebi putovati.
Berlu měla, tou se opírala
o hvězdy a černých mraků nával,
pomalu se kachní chůzí brala –
jak pan biskup zde už chodívával.
Šla a šla vám – tu ji dohnal letě
bílý anděl – snad se k nebes bráně
vracel z pochůzek svých na tom světě –
a let srovnal podle kroků páně.
Ale v tom nad šibeniční horou
čert se zjevil – roháč nevídaný –
porostlý byl kůží černou, sporou,
křídla měl jak netopýří blány.
A ten čert se k duši páně žene,
že je jeho a že musí dolů,
anděl prá však, že to biskup, že ne,
že má místo u božího stolu.
A čert vyčte všechny hříchy páně,
všecko do slovíčka bez okolků,
kterak chlastal, žral, a že jak káně
zkazil každou holubičku holku.
Anděl poslouchá to s nevrlostí,
křídla spustí dopáleně s ramen,
biskup že je biskup, a že dosti,
že má místo v nebi a že amen.
Čert však na svém: pán prý spásu zmrhal
a že vezme do plamenů pána –
sápal se a plášť mu s oudů trhal,
anděl dát ho nechce – podívaná!
A jak, lidičky, pan biskup chvěl se,
jak se krčil, jak byl hezky malý,
a jak od nich obou vzdálit chtěl se,
co se o něj hádali a prali!
Pořádně se do sebe tam dali,
křídly, rukama se o něj bili,
peří, chlupy vám z nich poletaly,
až ten chumel zakryl oblak bílý.
Jen jsem zaslech, jak pan biskup křičí
do té pračky úzkostlivá slova:
– Nechejte mě, nechci být já ničí,
na zem raděj chci se vrátit znova! –