Ballada hřbitovní.
„Můj synu, ach, slyšíš, slyšíš?
Kdos nový přichází k nám.
Náš hrob se otvírá – – slyšíš?
Ty hlasy tlumené znám.“
„Můj otče, taky se vzbouzím,
jak hroudy padají sem,
a zdá se mi – rakev nová,
že právě spuštěna v zem.“
„Můj synu, zeptej se, zeptej,
jsi blíž – kdo bude tu spát“ –
„Ach, otče, otče – snad matka
neb drahá sestřička snad.
Ach, věnec, krvavých růží
teď cítím blízko, ach blíž – –
a všecko tichne už – tichne –
můj otče – i ty už spíš?“
„No, nespím, synáčku, nespím,
já rád bych, rád zvěděl dřív,
kdo umřel a sem k nám přišel
a kdo z nich zdráv je a živ.“
„Už budím ho, otče drahý,
však není to nikdo z nich – –
ach, teď teprv sebou pohnul
a těžká víčka svá zdvih’.
34
„Tvé oči tak smutně hledí,
ty nový soudruhu náš!“
„Mé oči tak smutně hledí –
a ty, můj hochu, mne znáš?“
„Ne, neznám tě, nejsi bratr
a jakobys jím přec byl!“
„Já jsem ten, který svůj život
tvé sestřičce zaslíbil.“
„Ach, srdce tvé pálí, hoří,
to zármutkem pro ni snad!“
„Ach, srdce mé pálí, hoří,
neb měl jsem ji příliš rád!“
„A ona? Tatíčku, slyšíš?“
„Ach, slyším – zlomený květ
Jak lehčí je nám ta země,
než jí ten daleký svět.“
35