JAK PLULA OBLAKA...
Jak plula oblaka, jež jediná měls rád,
Baudelairův cizinče! A přišly zázraky,
podivné soumraky –
a jedno slovo vydechnuté tisíckrát,
a jitra šedivá s poraženými kmeny,
a závrať plná proroctví a drahých pout:
tvá láska vtělila se v srdce ženy...
Víš, jak jsem řekla ke všem snům a touhám tvým:
„Chci.“ A srdce k tomu tlouklo slibem tajemným:
„Pohádkou luny tiše po tvém nebi plout.“
A nikdy kouzelnějších oblak nebylo
a večerův a zdůvěrnění jasnějších
a nocí světějších
a nikdy nebe zázračněji nesnilo...
než tenkrát v potkání! Ty můj! Chci srdce svého
tajemstvím Krásy tebe ještě zahrnout
v plamenů symfonie – do zhasnutí jeho...
– – – – – – – – – – – – – – – – – –
Baudelairův cizinče, až budeš milovat
zas jenom oblaka, chci v samotu a noc a chlad
pohádkou luny tiše po tvém nebi plout.
8