U MOŘE
Noc hluboká a hvězdnatá a tmavá,
a moře nesmírné tu přede mnou,
žalm varhan jeho bouřně k nebi vstává
a opět mizí v dálku tajemnou.
A vlny na hřebenech prosvítají
modrostí očí, jež se v hloubkách tají.
Stíny se chvějí plny přízraků...
Loď jakás černá, dávno utonulá
neslyšně do závojů noci vplula,
kde mrká žluté oko majáku...
Tu moře – s nebem nerozluštěných
tajemství, moře strašné, přitažlivé
s oblaky, světly, s tmou cest ztracených,
jak zákon přísné, jak sen proměnlivé
a smiřující jako smrt...
Jsem sama,
a moře přede mnou – veliké drama,
zrcadlo, v němž se Věčnost shlíží,
pohybů vášeň, klidu majestát!
Už z dálky daleké snad loď se blíží...
Ó, uzří mě tu v žhavé touze stát?
A nezmýlí se? Neutone člun,
jejž ověnčený pro mne poslat má?
Ó, teskné kraje opuštěných dun
před mořem nesmírným!
Je noc a tma...
9