V hluboké noci slyšela jsem zvony,
nerozhoupané zvony temně znít,
nehybných srdcí v píseň slité stony
chvěti se v modrý prostor, v sen a klid.
Vstala jsem k oknu. Zvony neutichly.
Blouzní ta srdce aneb je to klam,
a noc je němá? A já posledních-li
úderů zlatých křídel vzpomínám?
Ó, propast! Tma. Ni zákmit světlý!
Zrcadlo černé. A já vidím v něm,
jak Stíny mříže cypřišové spletly
přes moje srdce s tichým requiem.
A vím už, proč jsem do hlubiny zřela
záhadné, a proč s věží ponurých
ta píseň zvonů nepohnutých zněla,
a vím, proč divné stíny rostly z nich!