V HLUBOKÉ NOCI...

V HLUBOKÉ NOCI...
O, Mort, vieux capitaine, il est temps! Levons l’ancre!
V hluboké noci slyšela jsem zvony, nerozhoupané zvony temně znít, nehybných srdcí v píseň slité stony chvěti se v modrý prostor, v sen a klid. Vstala jsem k oknu. Zvony neutichly. Blouzní ta srdce aneb je to klam, a noc je němá? A já posledních-li úderů zlatých křídel vzpomínám? Ó, propast! Tma. Ni zákmit světlý! Zrcadlo černé. A já vidím v něm, jak Stíny mříže cypřišové spletly přes moje srdce s tichým requiem. A vím už, proč jsem do hlubiny zřela záhadné, a proč s věží ponurých ta píseň zvonů nepohnutých zněla, a vím, proč divné stíny rostly z nich! 25