MODLITBA NEZNÁMÉ ŽENY

MODLITBA NEZNÁMÉ ŽENY
K tobě, ó Bože, svůj se bojím upřít zrak, jsi příliš volán, nadarmo tvé jméno a rouhavě je bráno, ztroskotaný vrak je svět, a všecko lidské znesvěceno. Přec odvažuji se, ó Bože, k tajům tvým, – ne slabost vzhůru vede mne, však síla, dnes není modlitba má ještě zoufalstvím, chci, by jak srdce v zvon tvých oblak bila. Vždy na světě jsi zástup v prachu klečet zřel, sepiatých rukou nesmrtelné stromy, ve spasmu vytržení vlny lidských těl, kajících věčný průvod ze Sodomy. A viděls bílé tváře světců horoucích a mučedníkův úsměv zkamenělý, rty mrtvé, na nichž poslední verš písně ztich’, a modlitby, jež věžmi k tobě čněly. A vyplakaných očí světla krvavá k tvým hvězdám o pomoc se obracela... A věky šly a došly; lásky poprava ponurým stínem křížů zemi ztměla. Ó Bože, slyš! Zde stojím, v stínech pouhý stín, mne nikdo nevidí, jen ty mne vidíš, jak otvírám ti duši v světě těžkých vin, ó ty mne slyš, jenž dráhy hvězdné řídíš! Nad vlastní touhy, bolesti své dál’ a výš’ se modlím a tvou Prozřetelnost vzývám a věřím vírou lásky, že mne vyslyšíš, jak křídla sny své skláním k našim nivám. 70 Jak křídla sny své zvedám k mocným trůnům tvým, horoucně tebe prosím: po zásluze ať všem se dostane, stůj bohatstvím své lásky při nás v neštěstí a hrůze! Snad budeš krutě trestat, snad i odpouštět, přijď Království tvé, zahoj strašné rány, svou nejsvětější vůlí slavně rozsuď svět, vztyč Spravedlnost, Bože svrchovaný! 71