DO TMAVÉ NOCI

Růžena Jesenská

DO TMAVÉ NOCI
Do tmavé noci jsem se dívala, do hlubin hlubších nežli moří dna, do hlubin hlubších, strašně vysokých, kde hvězda k hvězdě blankyt spínala a třásla se jak srdce neklidná a bojácná před ranou křídel zlých! Do tmavé noci jsem se dívala, do tůní nocí všech: a na dně kdes neb stropů výsosti – ach dnes, ach dnes (jak duše v svaté chvíli zbohatne) mi tvář se zjevila, snad boží tvář neb lidská tvář? Ó, čelo posvátné, já na ně kladu jako na oltář své myšlenky, sny, nechť se promění v slova a písně, v oblaky a v květ, v tělo a krev... Jdou tiše vznešení duchové životem, jak mimo svět půlnoční hvězdy září v tajemství. Do tmavé noci jsem se dívala, a vůdčím světlem velcí Snové tví se stali mně. Ó, přej mi v temnotách a před propastmi v srdce mrákotách, abych je milovala, vzývala... 66