DO NEJVZDÁLENĚJŠÍCH ZAHRAD

Růžena Jesenská

DO NEJVZDÁLENĚJŠÍCH ZAHRAD
Do nejvzdálenějších zahrad za nejčarovnější křivky palácův a chrámů slunce odešlo a zavěsilo na hrad zlatých korouhví a v rámu oblak zvolna zhasínalo. Všecko zhasínalo, jako plamen, zrozen dohořet, jitro, které večerem se stalo, Srdce žár, jenž v temné vášni kvet’. Modří motýli se snesli soumrakem na řeku a střechy, tiše zněly hrany s věží od života odloučených, pluly větrem dozpívány s perleťově šedým oblakem do nejvzdálenějších zahrad. Z oken otevřených zapomenuté se písně chvěly, lodi pohnuly se, tmavý břeh – pohřížený ve stínech a snech – nehlučně a vážně opouštěly, ověnčeny luny zastříbřenou ratolestí, mlhy bílým květem; mizely jak přelud Štěstí do nejvzdálenějších zahrad. Prostor okřídlil se miliony světly, rozptýlenými světem, touhy do šílených objetí se spletly v nesmírný, omračující klid. Naše duše odcházely veliký Sen snít do nejvzdálenějších zahrad. 32