KRÁLOVNĚ MARII ANNĚ

KRÁLOVNĚ MARII ANNĚ
Královno Anno, tichá, smutná paní, mám psací stolek tvůj, podivný skvost, jak klekátko, k němuž se hlava sklání, když první trn do srdce, srdce vrost’. Tvá ruka bílá snivě spočívala na mahagonu žhavě svítícím, když ku jižním jsi hvězdám listy psala, a modlitba tvá zářívala k nim. Tvou růží uvadlou přihrádky voní, inkoustu stopy sukno střísnily, v má okna noc svá věčná světla roní, pohádky města se v něm zasnily. Ó, celé město i s tvým starým hradem vstupuje ke mně – i to okno snad komnaty, v níž tvůj stolek stával ladem a sepsala jsi víc, byl truchlivý tvůj hrad. A někdy v půlnoci v závojů vlání, když propast vzduchu světlý sklene most, královno Anno, tichá, smutná paní, neslyšně přicházíš, můj vzácný host. Průsvitná liliově k stolku sedáš, zrak zasněný, pln stínů tajemných, otvíráš zdobným klíčkem, cosi hledáš – růženec z perel bleskne v rukou tvých... A na stolku pak ráno za svítání, kdy zmlká v slunci mrtvých srdcí tep, královno Anno, tichá, smutná paní, zřím stopy slzí tvých a modliteb. 50